Článek
Právě jsem se vrátila z večeře s našima. Bylo to fajn. Máma byla vtipná, ptala se mě na práci, dokonce pochválila mé nové šaty. Je teď mnohem klidnější než dřív. Vlastně tak klidná, že jsem sama sebe přesvědčila, že ty moje vzpomínky na dětství jsou jen zkreslené dětskou přecitlivělostí. Ta neustálá úzkost, ten pocit, že chodím po minovém poli, ten tlumený křik, který mi zní v uších jako ozvěna – to se mi asi jen zdálo. Nebo jsem to zveličovala.
S touhle myšlenkou jsem si sedla k notebooku. Bratr mi před týdnem poslal odkaz na Google Drive, kam nahrál naše staré, digitalizované VHS kazety. „Konečně se na to můžeme podívat!“ napsal. S úsměvem a pocitem lehké nostalgie jsem na odkaz klikla.
První soubor: „Vánoce 1996“. Na obrazovce se objevil rozmazaný obraz našeho starého obýváku. A pak já. Pětiletá holčička s obrovskýma očima a příliš velkou mašlí ve vlasech, jak se s nadšením natahuje po skleněné ozdobě na stromečku.
A pak jsem uslyšela ten zvuk. Zvuk, který zmrazil krev v mých žilách. Hlas mé matky. Ostrý, ledový, plný vzteku a frustrace. „NEŠAHEJ NA TO! OKAMŽITĚ! JSI NORMÁLNÍ?! VŠECHNO ZNIČÍŠ!“
To pětileté dítě na obrazovce se leklo a stáhlo. V očích se mu zračil strach a zmatek. Já, ta třiatřicetiletá žena u počítače, jsem se stáhla úplně stejně. Bylo to jako dostat facku přes propast času.
Rychle jsem klikla na další video. „Dovolená Itálie 1998“. Sedím na pláži a pláču, protože mi moře vzalo kyblíček. Zpoza kamery se znovu ozve ten hlas, tentokrát syčivý a plný opovržení. „Přestaň fňukat, nebo jedeme okamžitě domů! Děláš tady jenom ostudu před lidma!“
Další. „Oslava narozenin 1999“. Rozlila jsem na ubrus trochu limonády. „Ty jsi tak nešikovná, to je neuvěřitelný! Na co sáhneš, to zkazíš!“
S každou další vteřinou, s každým dalším slovem, mi bylo hůř a hůř. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. To nebyl občasný křik. To byla neustálá palba kritiky, pohrdání a hněvu. V těch videích nebyla ani špetka laskavosti. Ani stopa něhy. Jen podrážděnost, že se musí starat o tyhle malé, otravné bytosti, které jí jen kazí život.
S bušícím srdcem jsem zaklapla notebook. Ticho v mém pražském bytě bylo najednou ohlušující. Seděla jsem ve tmě a třásla se.
Nezveličovala jsem to. Nebyla jsem přecitlivělé dítě. Byla jsem dítě v permanentním stavu ohrožení, vychovávané ženou, která jím zjevně pohrdala. Ta zeď, kterou jsem si kolem těch vzpomínek léta stavěla, ta zeď zvaná „možná to nebylo tak hrozné“, se rozpadla na prach.
A pod ním byla jen syrová, nezpochybnitelná a zdokumentovaná bolest. Bylo to zničující. Ale zároveň… osvobozující. Protože konečně vím, že jsem nebyla blázen. Moje vzpomínky jsou skutečné. A ta bolest, kterou cítím, je naprosto oprávněná.
Zpochybňujete někdy vlastní vzpomínky na dětství? Říkáte si, že to „asi nebylo tak hrozné“? Možná ne. Váš příběh je skutečný a vaše bolest také. Podělte se o ni se mnou na pribehy.kral@seznam.cz. Zasloužíte si být slyšeni.
