Článek
Bylo horké léto a my s manželem Pavlem jsme byli po uši v práci. Jeho matka Eva nabídla, že nám pohlídá dvouletou Aničku u nich na chatě na Sázavě. Anička milovala vodu. Koupání ve vaně byl vrchol každého dne. A u chaty byl rybník. Velký, hluboký rybník. Hrály si na břehu, když si Eva vzpomněla, že musí vytáhnout prádlo ze sušičky. Nechala tam Aničku samotnou. Dvouleté dítě, které miluje vodu. Zvědavost a vteřina nepozornosti. To stačilo.
Když si uvědomila, co se stalo, začala hystericky křičet. Slyšel ji soused, skočili do vody, volali záchranku. Bylo pozdě. Představte si ten pocit, když přijedete na místo, kde jste svěřili to nejcennější, co máte, a tam vám řeknou, že vaše dítě je mrtvé. A první, co z tchyně vypadlo, nebylo „odpusťte mi“, ale „prosím, nevolejte policii, byla to nehoda“. Opakovala to pořád dokola. Že prý ji to mrzí víc než nás a že policie nám dceru nevrátí.
Samozřejmě jsme policii zavolali. Dostala tři roky natvrdo za zanedbání péče. Přišlo mi to málo. Manžel jí u soudu vmetl do tváře, že pro něj zemřela a že už ji nikdy v životě nechce vidět. Během jejího pobytu ve vězení ji ani jednou nenavštívil. Proč taky? Nezabila naši dceru úmyslně, ale zabila ji. A nikdy nepožádala o odpuštění. Jen výmluvy.
Naše manželství to málem zničilo. Propadli jsme se do depresí, hádali se, obviňovali. Na čas jsem od Pavla odešla k sestře na Moravu. Myslela jsem, že je konec. Ale on za mnou přijel, dokázali jsme to slepit a znovu najít cestu k sobě. Dlouho jsem se bála mít další dítě, ten strach byl ochromující. Nakonec se to ale podařilo a loni v létě se nám narodil syn Matěj.
A teď, před pár týdny, Evu pustili. Samozřejmě jsme jí o Matějovi neřekli, ale čert nikdy nespí. Viděla nás na procházce s kočárkem a došlo jí to. První, co udělala, bylo, že zavolala Pavlovi. Žádná omluva. Jen výčitky. Jak mohl vlastní matku nechat samotnou ve vězení, jak jsme ho mohli opustit, že na to byla stará. A pak, jakoby se nechumelilo, spustila: „Ale viděla jsem, že máte miminko! Jsem tak ráda, že mám zase vnouče!“ Chtěla vědět, jestli je to kluk, nebo holka, a kdy se s ním konečně bude moct vidět, protože se o něj chce strašně moc starat.
Pavel jí okamžitě řekl, že ona žádné vnouče nemá. Že Matěj je jen a pouze náš syn a nikdy se nedozví, že nějakou babičku má. A že v její blízkosti se neocitne ani v tom nejdivočejším snu. Zůstala jako opařená. Začala naříkat, jak jsme na ni zlí a krutí, že jsme jí neodpustili, i když si svůj trest odseděla. Že přece nemůžeme být tak bezcitní a bránit jí ve styku s vnoučetem. Co si proboha myslela? Že na tu hrůzu zapomeneme a zase jí svěříme dítě?
Ten večer stála u dveří našeho bytu a zvonila. Chtěla vidět „své vnouče“. Nepustili jsme ji dovnitř. Začala křičet, že jako babička má na vnouče právo. Řekli jsme jí, že o všechna práva přišla v den, kdy nechala naši dceru utopit. Když se jednou zlomí důvěra takovýmhle způsobem, už se nikdy nevrátí. Jsou věci, které odpustit nejde. Teď vyhrožuje, že půjde k soudu a bude se domáhat styku s Matějem. Ať to zkusí. Půjdeme klidně k soudu a znovu všem ukážeme, co je zač. Když se tu objeví znovu, zavoláme policii. A pokud bude potřeba, odstěhujeme se na druhý konec republiky. Pro ochranu našeho syna uděláme cokoliv.
Prožili jste něco, co vám změnilo život a cítíte, že by se o to měl dozvědět svět? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Váš příběh může být ten příští, který otiskneme.
