Článek
Je to moje první pořádná práce po maturitě. Sedím v jedné z těch velkých bank, usmívám se na lidi a snažím se být za všech okolností profesionální. Je to nejlépe placená práce, jakou jsem kdy měla, a opravdu si jí vážím.
Včera ke mně přišel starší pán, mohl být tak v tátově věku. S ustaraným výrazem mi vysvětlil, že mu pořád dokola zamítají platbu kartou a on neví proč.
„Dobře, podíváme se na to,“ řekla jsem s úsměvem a otevřela jeho účet.
A pak jsem ztuhla. Pohled na jeho historii transakcí byl… fascinující. Stránky a stránky online nákupů. A všechny měly jedno společné jméno: OnlyFans.
Viděla jsem, že mu před pár dny přišla na účet celá výplata. A během následujících 48 hodin ji dokázal kompletně celou utratit za předplatné na desítkách a desítkách profilů. Na účtu mu zbývalo asi padesát korun.
V tu chvíli na mě přišel neovladatelný záchvat smíchu. Rychle jsem si dala ruku před pusu a předstírala záchvat úporného kašle, abych to zamaskovala.
Když jsem se konečně uklidnila a dokázala nasadit neutrální výraz, zeptala jsem se ho, jestli se v poslední době díval na svůj výpis z účtu. Řekl, že ne. Nabídla jsem mu, že mu ho vytisknu.
Podala jsem mu ten několikastránkový seznam jeho hříchů. Projížděl ho očima, jeho tvář postupně rudla. Nakonec jen tiše vydechl: „Áhaaa.“
Znovu jsem bojovala s vlnou smíchu. Podařilo se mi to udržet. Skoro.
S co nejprofesionálnějším tónem jsem se zeptala: „Prováděl jste tyto nákupy, pane?“
Podíval se na mě s výrazem zpráskaného psa a poraženě zašeptal: „Ano.“
A já to nevydržela. Uklouzlo mi to. Tiché, ale naprosto zřetelné zachichotání.
Vrhul na mě pohledem plným bolesti a ponížení, otočil se a beze slova odešel. V tu chvíli mi došlo, že je zle. Omluvila jsem se a běžela na záchod, kde jsem se konečně mohla vysmát naplno.
Když jsem se vrátila z oběda, už na mě čekal vzkaz. Mám se okamžitě dostavit k vedoucímu. Pán si samozřejmě stěžoval. Vedoucí mi oznámil, že zítra mám schůzku s personálním oddělením. Byla jsem si jistá, že letím.
Celou noc jsem nespala a připravovala se na nejhorší. Na schůzce jsem se rozhodla pro jedinou možnou strategii: naprostou upřímnost. Přiznala jsem se, omluvila a převzala plnou zodpovědnost.
Můj vedoucí se mě pak zeptal, co mi na tom vlastně přišlo tak vtipné. A tak jsem musela jemu a paní z personálního, oběma kolem padesátky, vysvětlit, co je to OnlyFans.
Nastalo ticho. A pak se paní z personálního začala smát. Smála se tak, až jí tekly slzy.
Nakonec jsem z toho vyvázla jen s ústním napomenutím. Prý si cení mé upřímnosti, ale příště bych se měla lépe ovládat.
Mám neuvěřitelnou radost, že jsem o práci nepřišla. Ale myslím, že pohled na ten výpis z účtu z hlavy jen tak nedostanu.
Ujeli jste taky někdy v práci a museli jste to vysvětlovat šéfovi? Podělte se o své nejvtipnější pracovní omyly na pribehy.kral@seznam.cz. Aspoň se tomu společně zasmějeme!
