Krvavá Bartolomějská noc: Masakr, který otřásl Paříží! Proč se sousedé vraždili kvůli víře?

Svatba Markéty z Valois, katolické sestry francouzského krále Karla IX., s hugenotským vůdcem Jindřichem Navarrským, která se konala 18. srpna, měla být gestem smíření. Měla ukončit desetiletí krvavých náboženských válek, které Francii trhaly na kusy. Místo toho se stala předehrou k jednomu z nejodpornějších masakrů v evropských dějinách – Bartolomějské noci. Jak se mohlo stát, že slavnostní zvony tak rychle vystřídal řinčení zbraní a křik umírajících? Proč se sousedé obrátili proti sousedům jen kvůli odlišné víře?

Napětí ve vzduchu: Admirál Coligny a doutnající sud prachu

Do Paříže se na „svatbu smíření“ sjely stovky hugenotských šlechticů, francouzských protestantů, následovníků Jana Kalvína. Mezi nimi i jejich nejvýznamnější vůdce, charismatický admirál Gaspard de Coligny. Coligny byl nejen vojenským stratégem, ale i vlivným politikem, který si získával stále větší přízeň mladého krále Karla IX. To se ovšem nelíbilo mnohým u dvora, zejména mocné královně-matce Kateřině Medicejské a ultrakatolické frakci vedené rodem de Guise.

Už před svatbou byla atmosféra napjatá. Paříž byla baštou katolíků a na hugenoty se dívala skrz prsty. Jen pár dní po svatbě, 22. srpna, byl na admirála Colignyho spáchán atentát. Kulka ho jen zranila na ruce, ale rozbuška byla odpálena. Hugenoti zuřili a žádali spravedlnost. Hrozili odvetou. Strach z hugenotského povstání začal v královském paláci Louvre narůstat do obludných rozměrů.

Rozhodnutí o masakru: Strach a chladnokrevný kalkul mocných

Kdo stál za rozhodnutím proměnit Paříž v krvavá jatka? Historici se dodnes přou o přesné detaily, ale klíčovou roli zřejmě sehrála Kateřina Medicejská. Obávala se ztráty vlivu na svého syna Karla IX. ve prospěch Colignyho a zároveň se děsila možné hugenotské pomsty za atentát. Spolu s dalšími rádci přesvědčila nerozhodného krále, že jediným řešením je preventivní úder – likvidace hugenotských vůdců. Král Karel IX., pod tlakem a možná i v panice, nakonec souhlasil. Rozkaz k masakru byl vydán.

Noc hrůzy: Paříž se mění v jatka

V noci z 23. na 24. srpna 1572, na svátek svatého Bartoloměje, se rozpoutalo peklo. První obětí byl admirál Coligny. Skupina vrahů vedená vévodou de Guise vtrhla do jeho domu. Zraněný admirál byl brutálně zavražděn a jeho tělo vyhozeno z okna na pospas lůze, která ho vláčela ulicemi. To byl signál. Zvony pařížských kostelů, které měly původně svolávat věřící k modlitbě, se staly symbolem smrti.

Katolický dav, podněcovaný fanatickými kazateli a vidinou kořisti, se vrhl na hugenoty. Vraždilo se v domech, na ulicích, bez ohledu na věk či pohlaví. Sousedé zabíjeli sousedy, dlužníci své věřitele, rivalové své soky – vše pod záminkou „svaté“ války proti kacířům. Náboženská příslušnost se stala otázkou života a smrti. Krvavé běsnění trvalo v Paříži tři dny a nocí. Odhaduje se, že jen v hlavním městě přišlo o život na tři tisíce hugenotů.

Proč? Víra jako záminka k vraždění

Jak se mohla taková vlna nenávisti a brutality vůbec zrodit? Náboženské války ve Francii nebyly jen sporem o teologické nuance. Byly hluboce protkány politikou, bojem o moc a sociálními nepokoji. Desetiletí konfliktů vytvořila atmosféru strachu a nedůvěry. Propaganda na obou stranách démonizovala protivníka, vykreslovala ho jako hrozbu pro víru, společnost i samotnou existenci. Vznikla nebezpečná dichotomie „my versus oni“, kde „oni“ byli ti špatní, hodní opovržení a likvidace.

V takto vyhrocené atmosféře stačilo málo, aby se nahromaděná frustrace a nenávist přelily do otevřeného násilí. Bartolomějská noc ukázala, jak snadno může být náboženství zneužito k ospravedlnění těch nejhorších zločinů. Pro mnohé Pařížany, kteří se masakru účastnili, to nebyl jen akt víry, ale i příležitost k rabování, vyřizování si osobních účtů nebo prostě jen k uvolnění nahromaděné agresivity. Hranice mezi náboženským fanatismem, politickým oportunismem a obyčejnou lidskou krutostí se zcela smazaly.

Krvavá řeka teče dál: Následky a ozvěny Bartolomějské noci

Masakr se neomezil jen na Paříž. Vlna násilí se přelila i do dalších francouzských měst a regionů, kde trvala až do října. Celkový počet obětí se odhaduje na desítky tisíc.

Zahraniční reakce byly rozpolcené. Zatímco katolický svět v čele s papežem Řehořem XIII. slavil (v Římě se na oslavu rozezněly zvony a byla vypálena děkovná salva) , protestantské země byly zděšeny. Císař Maxmilián II., tchán Karla IX., označil událost za „ostudnou“.

Bartolomějská noc náboženské války ve Francii neukončila, naopak je ještě více rozdmýchala. Hugenoti našli nové vůdce, včetně Jindřicha Navarrského, kterému se podařilo z Paříže uprchnout, a válka pokračovala s novou zuřivostí.

Česká stopa v pařížském běsnění

Zajímavostí pro nás může být, že v čele skupiny, která zavraždila admirála Colignyho, stál muž českého původu – Jan Janovský z Janovic, známý pod přezdívkou Besme (zkomolenina slova Bohême, tedy Čech). I takovéto temné nitky propojují naše dějiny s velkými evropskými tragédiemi.

Závěr: Memento pro budoucnost

Bartolomějská noc zůstává temnou kapitolou francouzských i evropských dějin. Je děsivou připomínkou toho, kam až může vést náboženská nesnášenlivost, politické intriky a manipulace s davem. Ukazuje, jak tenká je hranice civilizovanosti a jak snadno se lidé mohou proměnit v krvelačné bestie, když jsou zaslepeni nenávistí a strachem. Je to varování, které bychom neměli nikdy zapomenout, protože semínka nesnášenlivosti a fanatismu mohou vzklíčit v jakékoli době a na jakémkoli místě.

Zdroje