Článek
Musím se omluvit všem, kterým jsem neodpověděl na zprávy po mém prvním, dost zoufalém příspěvku. Ta obrovská vlna podpory mě naprosto dojala, probrečel jsem tehdy několik hodin u vašich vzkazů. Ale teď, teď mám konečně pocit, že se věci snad obrací k lepšímu.
Ten večer, co jsem sem napsal ten původní článek, jsem se odhodlal a napsal Lucce krátký dopis. Něco ve smyslu: „Milovaná Lucko, miluju tě víc, než si dokážeš představit, a nejvíc ze všeho na světě si přeju, abys byla šťastná. Chápu, že jako chlap asi nemám ani ponětí, jak silná je ta bolest, kterou cítíš. Snažím se ti pomoct, jak nejlíp umím, ale to, že si nechceš pomoct sama, si vybírá daň na našem manželství. Upřímně, takhle už dál nemůžu a náš vztah je v ohrožení, pokud se nepokusíš s tím něco udělat. Chci ale, abychom tuhle překážku překonali spolu, abychom se spolu vydali správným směrem. Jsem připravený si promluvit, kdykoliv budeš chtít ty. Se vší láskou, Tomáš.“
Položil jsem ten dopis na její notebook a šel spát. Druhý den ráno, bylo to tuším 16. března, jsem vstal o něco dřív než obvykle. Chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem připravil její nejoblíbenější snídani – dvojitou porci borůvkových lívanců, dokřupava opečenou slaninu, míchaná vajíčka a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Když jsem s tím tácem vešel do ložnice, viděl jsem ji, jak čte můj dopis. Jakmile mě zahlédla, položila ho, vstala z postele, vrhla se mi kolem krku a rozplakala se. Ale takovým tím způsobem, že by Niagáry mohly závidět. Pevně jsem ji objal, šeptal jí, jak moc ji miluju, a začal jsem brečet taky. Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam tak stáli, objímali se a plakali. Mohlo to být deset minut, mohla to být hodina, bylo mi to jedno. Když konečně přestala plakat, podívala se na mě a slíbila mi, že půjde na terapii. Lidi, ani nevíte, jakou radost jsem měl a jak pyšný jsem na ni v tu chvíli byl. Pak se zeptala, jestli bychom mohli jet na výlet do Japonska. Prý, jejími slovy: „Potřebuju už kurevsky aspoň jednou vypadnout z tohohle baráku a nadechnout se čerstvýho vzduchu.“
Byl jsem na ni tak neskutečně hrdý, když převzala iniciativu a začala plánovat naši cestu. Vždycky byla metodická, organizovaná, a jak tak rezervovala letenky a hotely, viděl jsem v jejích očích tu jiskru, kvůli které jsem se do ní před osmi lety zamiloval. Právě jsme dobalili kufry, usnula teprve před chvilkou, s takovým tím nejslabším, skoro neznatelným úsměvem na tváři. V pět ráno nám jede objednaný odvoz na letiště. Čeká nás cesta, kterou si chceme užít, a po návratu máme naplánovanou nejen tu terapii, ale i obhlídku útulků – chceme si pořídit psa.
Ještě nejsme úplně z toho nejhoršího venku, ještě ten tunel neskončil. Ale už konečně vidíme světlo na jeho konci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
