Článek
Byl téměř dokonalý. Vážně. I poté, co vyprchala ta první zamilovanost, byl téměř dokonalý. Tady je muž, kterého jsem si brala: pozorný, smyslný, čestný, upřímný, skvěle komunikoval, s respektem přijímal kritiku a společně jsme pracovali na problémech. Měl skvělou práci a cíle. Podporoval mě v mé kariéře. Byl na mě pyšný. Byli jsme „ten pár“, který nám všichni záviděli.
Jeho jediné chyby? Občas byl trochu mamánek a občas mi plány jen oznámil, místo aby se zeptal. Ale obojí jsme zvládali řešit.
A pak jsme se vzali.
Už nevím, kdo ten muž je.
Skoro nikdy spolu nespíme. Chová se jako asexuál. Dřív to byly lechtivé zprávy a skákání na mě, sotva jsem vešla do dveří. Teď je to jedna poloha, potmě, jednou za dva nebo tři týdny.
Přestal komunikovat. Nenávidí všechno na mně. Dřív ho zajímaly moje myšlenky a pocity, teď je jeho jediná odpověď na všechno strohé „ok“. Moje potřeby, moje starosti, moje radosti, všechno je smeteno ze stolu jedním „ok“.
Nikdy nikam nechodíme. Vůbec nikdy.
Dal výpověď ve své skvělé práci, aniž by mi to řekl, protože ji „nenáviděl“, a vzal místo kurýra u PPL. To znamenalo propad v příjmech o statisíce ročně. Nejsou peníze na rekvalifikační kurz, který potřebuji pro svou kariéru. Kurz, se kterým předtím souhlasil a slíbil, že mi pomůže ho financovat. Ale na své sběratelské modely autíček peníze vždycky najde. Když se zeptám, řekne, že je to můj problém.
Doma nehne prstem. Byla jsem čtyři dny pryč a vrátila se do bytu, kde našim kočkám hnilo v miskách jídlo a neměly žádnou vodu. Dřív je zbožňoval. Dřez byl plný nádobí.
Problém s jeho matkou se vrátil v plné síle. Ona pískne a on skočí. Tečka. Tráví s ní celé dny. Když jsem se o tom s ním snažila mluvit, řekl mi, že „nerozumím“, jaké to je mít rodinu, protože já se s tou svou nestýkám.
Už není gentleman. Už za mnou nestojí. Máme sousedy debily, kteří dělají hluk a nechávají si na našem pozemku nepořádek. Jednou jsem se s jedním z nich hádala, protože parkoval na naší příjezdové cestě. A můj manžel? Místo aby se mě zastal, řekl mi, ať „přestanu být hysterická“, podíval se na souseda a prohodil: „Znáš to, ženský…“ a dal si s ním pivo.
Já tohohle chlapa neznám a nemám ho ráda. Je tohle to, kým doopravdy je? Žila jsem s ním dva roky a nic z toho jsem neviděla. Tohoto idiota bych si nikdy nevzala. Cítím se, jako bych měla doma rozmazleného puberťáka, ne manžela.
Ale přitom jsem téměř nic z toho neviděla. Byl úžasný. A teď, když jsem za něj vdaná, ho nepoznávám. Může někdo předstírat svou osobnost 24/7 po dobu několika let? Tak dobře, že nic z jeho pravého já neprosákne? Nechci strávit život s někým, kdo mě nenávidí, kdo je buď u počítače, nebo u maminky a kdo se chová, jako bych byla namočená v hovně, když se ho pokusím dotknout.
Myslela jsem, že jsem si vzala dospělého partnera. Proč se to stalo? Co mám dělat?
Zažili jste někdy, že se váš partner po svatbě nebo jiné velké životní události změnil k nepoznání? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší pochopit člověka, se kterým sdílíme život.
