Článek
Přeháním, když už nechci dovolit tchyni, aby krmila mé děti po tom, co předvedla?
Moje devítiletá dcera Natálka se asi před osmi měsíci stala vegetariánkou. Vzala si příklad ze starší sestry své kamarádky a na svůj věk to bere překvapivě vážně. Z nějakého bizarního důvodu to moje tchyně Alena nemůže překousnout. Leží jí to v žaludku a nenávidí, že jí to s manželem dovolujeme. Před pár měsíci jsme se kvůli tomu trochu chytly, ale zdálo se, že dala pokoj, když jsem jí jasně řekla, že na její názor nejsem zvědavá.
V pátek jsme byli u manželových rodičů na večeři. Podávaly se špagety. Pro nás ostatní byla masová omáčka, ale když dala porci Natálce, sladce zacuukrovala: „A pro tebe speciální zeleninová omáčka, zlatíčko.“ V polovině jídla začala dcera panikařit. Zeptala se babičky, jestli si je jistá, že v omáčce není žádné maso. Alena trvala na tom, že ne. Vzala jsem si dceřin talíř, abych ho prozkoumala, a samozřejmě – v omáčce bylo mleté hovězí. Když jsem konstatovala, že tam maso skutečně je, Natálka se okamžitě rozplakala.
Vzala jsem ji do obýváku, abych ji uklidnila, zatímco můj muž Jakub šel konfrontovat svou matku. Nejprve trvala na tom, že to byla nehoda. Když jí ale dal jasně najevo, že jí to ani na vteřinu nevěří, přiznala, že to udělala schválně. Prý si myslela, že když dceři připomene, jak je maso „lahodné“, vzdá se toho „vegetariánského nesmyslu“. Řekla, že nechápe, co je na tom za problém, a navrhla, abychom pro dceru vyhledali terapii, protože to, že kvůli tomu brečela, je „velmi znepokojivé a známka toho, že s ní není něco v pořádku“.
V tu chvíli jsem trvala na tom, že odcházíme. Vážně jsem zvažovala, že té bestii hodím ty špagety do obličeje, ale věděla jsem, že by to jen traumatizovalo děti. V autě jsme samozřejmě dceři vysvětlili, že s ní není nic špatně a že babička se zachovala stoprocentně špatně. Zdálo se ale, že k tomuto závěru došla už sama.
Tchyně včera večer poslala Jakubovi trapnou omluvnou esemesku. V podstatě: „Neměla jsem to dělat, ale…“ a za tím následovala esej o tom, proč jíst maso není žádný problém a dcera přehnaně reagovala. Ještě jí neodpověděl, protože se stále snažíme vymyslet, co říct a jak situaci řešit.
Jsem nepříčetná vzteky. Manžel se snaží vymyslet argumenty, aby jeho matka pochopila pocity naší dcery, například se jí chce zeptat, jak by se cítila, kdyby ji někdo podvedl a dal jí sníst psa. Já si ale myslím, že tohle bychom vůbec neměli dělat. Neměli bychom muset obhajovat osobní volbu naší dcery nejíst maso a její právo na to, aby to ostatní respektovali. Neměli bychom se snažit obhajovat její pocity hlubokého zklamání poté, co ji někdo, komu věřila, podvedl a donutil udělat něco, co je v příkrém rozporu s jejím morálním přesvědčením.
Řekla jsem manželovi, že jeho matce už nevěřím natolik, abych ji nechala krmit naše děti. Myslí si, že přeháním a že bychom jí měli dát druhou šanci, až se situace uklidní, ale moje důvěra je pryč. Vzala na sebe právo rozhodnout, že má dcera je „špatná“, protože je vegetariánka, a snažila se ji „opravit“. Rozhodla se, že ona ví nejlépe, a ignorovala nejen hranice mé dcery, ale i naše jako rodičů.
A co mě děsí nejvíc, je fakt, že náš pětiletý syn má alergii na arašídy, které se tchyně také vysmívá. Nikdy se nepokusila mu dát něco s arašídy, ale už to okomentovala slovy, že to „určitě není vážné“ a že „z alergií se vyrůstá, takže z toho taky vyroste“. Po tomto incidentu s masem jsem vyděšená, že se jednoho dne rozhodne ignorovat i toto stravovací omezení.
Co si o tom myslíte? Přeháním, když mám pocit, že by po tomhle už neměla dostat druhou šanci, pokud jde o jídlo pro mé děti?
Nerespektuje někdo z vaší rodiny vaše výchovná pravidla nebo osobní hranice vašich dětí? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Důvěra, jednou zlomená, se jen těžko napravuje.
