Článek
Jsem malicherná? Možná. Ale rodina mého manžela, která mi teď říká, že se mám „přenést přes minulost“, zřejmě zapomněla, jak ta minulost doopravdy vypadala.
Před dvěma lety nám do domu udeřil blesk a my přišli o všechno. Byt lehl popelem. My s manželem a našimi třemi dětmi jsme byli naštěstí v práci a ve škole, ale zůstali jsme bez domova, jen s tím, co jsme měli na sobě. Pojišťovna zaplatila měsíc v hotelu, a pak jsme byli odkázáni sami na sebe. Jedinou naší možností bylo jít k mé švagrové Janě.
Jana nám nabídla svůj volný pokoj a pracovnu. Podmínky zněly férově: budeme si kupovat vlastní jídlo a platit jí drobný příspěvek čtyři tisíce měsíčně. Po třech týdnech se ale všechno změnilo. Jana se rozhodla, že nám nechá jen jeden pokoj – tu nejmenší místnost v domě, spíš takovou větší komoru. A nájem zvedla na osmnáct tisíc měsíčně.
Následujících osm měsíců bylo nejhorší období mého života. Pět lidí namačkaných v místnosti, kam se nevešla ani jedna postel. Spali jsme na zemi, oblečení jsme měli v pytlích na odpadky. A za tento „luxus“ jsme platili skoro dvacet tisíc měsíčně. Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že si Jana na naše děti napsala dávky v hmotné nouzi, které si nechávala pro sebe. Zatímco my jsme obraceli každou korunu, abychom měli co jíst, ona si z našich peněz financovala své koníčky.
Před třemi měsíci se ale karta obrátila. Moje babička po pádu usoudila, že se přestěhuje do domu s pečovatelskou službou, a přepsala na mě svůj statek s pěti ložnicemi. Konečně jsme měli prostor, bezpečí a klid.
A pak přišla karma. Minulý měsíc přišla švagrová o dům, protože několik let neplatila daň z nemovitosti. A kdo byl první, komu volala? Samozřejmě nám. Jestli by u nás nemohla se svou nevlastní dcerou na čas zůstat, než si našetří na cestu na jih.
„Jistě,“ řekla jsem s úsměvem. „Máme volný jeden pokoj. Cena je patnáct tisíc měsíčně a jídlo si budete muset kupovat a vařit zvlášť, protože moje dcera je veganka.“
Podívala se na mě, jako bych měla deset hlav. Začala protestovat, že se přece nebudou mačkat v jednom pokoji, když máme dva volné. A že si nemůže dovolit platit patnáct tisíc a k tomu ještě jídlo.
Podívala jsem se jí zpříma do očí. „My jsme si to taky nemohli dovolit, ale nějak jsme to zvládli v pěti lidech v komoře, zatímco ty jsi brala osmnáct tisíc a dávky na moje děti,“ řekla jsem ledově. „Ber, nebo nech být.“
Nechala to být. A teď mi celá rodina volá, že jsem dětinská a zlá. Ale já nejsem zlá. Jen mám velmi, velmi dobrou paměť.
Byla Lenčina pomsta malicherná, nebo to byla spravedlnost v té nejčistší podobě? A máme morální povinnost ‚zapomenout na minulost‘, když nám někdo tak hluboce ublížil? Podělte se o svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz.
