Článek
Píšu vám, protože se musím s něčím svěřit. S něčím, co se stalo už dávno, na konci devadesátých let, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. A i když dnes vím, že jsem byl mladý a hloupý, část mě se za tenhle kousek pořád tak trochu pyšně usmívá.
Bylo mi tehdy asi pětadvacet a jel jsem ráno do práce po staré okresce za Prahou. Ve své stařičké, omlácené Felicii, která měla problém vyjet větší kopec. A za mnou se objevil on. Naleštěný, černý bavorák. A jeho řidič. Ten typický arogantní frajírek, co si myslí, že mu patří svět.
Byl to jednoproudový úsek, plná čára, ale jemu to bylo jedno. Lepil se mi na kufr, byl tak blízko, že jsem v zrcátku viděl jen jeho chladič. Blikal na mě dálkovými světly, troubil, gestikuloval. Cítil jsem, jak se ve mně vaří krev. Ten pocit bezmoci a vzteku, když vás někdo takhle ohrožuje a ponižuje, jen proto, že má silnější auto.
A pak mi to došlo. Věděl jsem, že asi tak za kilometr je v silnici hluboký, nezabezpečený výkop kvůli opravě kanalizace. Jen pár oranžových kuželů, které se daly na poslední chvíli objet. A v mé hlavě se zrodil ďábelský plán.
Místo abych zpomalil nebo mu uhnul na krajnici, jsem na to šlápnul. Co moje Felicie svedla. Zrychlil jsem, a on samozřejmě taky, pořád nalepený na mém zadku. Blížili jsme se k tomu místu, já přesně věděl, kde to je. Srdce mi bušilo až v krku. A pak, v té nejposlednější možné vteřině, jsem strhnul volant a ten výkop těsně objel.
Za sebou jsem uslyšel skřípění brzd, pak obrovskou ránu, řinčení skla a plechu. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Bavorák byl pryč. Zmizel v té díře.
A já? Já udělal něco, co bych dnes už neudělal. Otočil jsem to. Vrátil jsem se na místo činu. Zastavil jsem, vystoupil z auta a došel na kraj toho výkopu. On se nemohl dostat ven, dveře měl zablokované. Viděl jsem ten vztek v jeho očích. Podíval jsem se na něj, ukázal mu prostředníček, zařval jsem na něj od srdce sprostou frázi a pomalu, ale opravdu pomalu jsem odjel pryč.
Bože, ten pocit byl k nezaplacení. Ten pocit spravedlnosti, zadostiučinění.
Dnes je mi skoro padesát. Vím, že to bylo neuvěřitelně nebezpečné a hloupé. Mohl jsem ho zabít. Mohlo se stát cokoliv. Dnes bych prostě uhnul na krajnici a nechal toho machýrka jet. Ale tehdy? Tehdy jsem byl mladý, plný vzteku a pocitu nespravedlnosti. A i když vím, že to bylo špatně, ta vzpomínka na výraz toho arogantního frajírka, sedícího v rozbitém bavoráku uprostřed škarpy, ta mě někdy v noci ještě teď dokáže rozesmát.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
