Článek
Stála jsem na oslavě babiččiných osmdesátin uprostřed chaty, která voněla jehličím a bábovkou. Všude smích, cinkání skleniček, pohoda. Já jsem se ale cítila jako pod drobnohledem. Věděla jsem, že to přijde. A taky že jo. Moje teta Dana si mě odchytla u stolu s chlebíčky s výrazem prosebníka i soudce zároveň.
„A co táta, Líbuško? Už jste se usmířili? Vždyť se kvůli tomu užírá,“ spustila bez okolků. Když jsem suše odpověděla, že ne a ani se na to nechystám, nasadila svůj arzenál. Ty věty, které my, dospělé děti z nefunkčních rodin, známe tak dobře.
„Ale vždyť je to tvůj táta! Máš jenom jednoho.“ „Snažil se, jak nejlíp uměl. Doba byla těžká.“ „Každý děláme chyby. Měla bys mu odpustit, dokud je čas.“
Usmívala jsem se, ale uvnitř se mi vařila krev. Teta Dana viděla stárnoucího, opuštěného muže. Ale já, když jsem zavřela oči, viděla něco úplně jiného.
Viděla jsem tátu, jak po mně v deseti letech hází sešitem, protože jsem dostala dvojku z matematiky a dělám mu ostudu. Viděla jsem ho, jak na mé promoci sedí v koutě s otráveným výrazem, protože ho to „nebaví“. Slyšela jsem jeho neustálé poznámky, že jsem tlustá, neschopná a že z mě nikdy nic pořádného nebude.
On se nesnažil, jak nejlíp uměl. On si na mně jen léčil svoje vlastní mindráky a frustrace.
Tohle všechno jsem ale tetě říct nemohla. Pro ni a pro zbytek světa je on oběť – ten chudák otec, kterého jeho sobecká dcera zavrhla. A já jsem ten netvor, to zlé, nevděčné dítě, které si neváží rodiče.
Proč je to takhle? Proč společnost tak vehementně chrání práva rodičů, kteří své děti zničili? Proč se od nás, od obětí, očekává, že budeme ti velkorysí, ti chápaví, ti, kdo mají odpustit? Nikdo se nikdy nezeptal mého táty, jestli lituje těch let psychického teroru. Nikdo po něm nechce, aby se omluvil. Veškerá tíha odpovědnosti leží na mně.
V tu chvíli, mezi talíři s jednohubkami a babiččiným vyprávěním, mi to došlo. Už nebudu hrát jejich hru.
Podívala jsem se tetě Daně zpříma do očí. „Teto,“ řekla jsem klidně, ale pevně. „On byl ten dospělý. Já byla dítě. Mojí povinností nebylo snášet jeho urážky. Jeho povinností bylo mě milovat a chránit. A v tom selhal. Já se teď jen snažím chránit tu malou holku, kterou on tolikrát zradil. A jestli je to sobectví, tak já jsem ta nejsobečtější osoba na světě a jsem na to hrdá.“
Teta ztratila řeč. Poprvé v životě. Já jsem se otočila, vzala si kabelku, dala pusu babičce a bez dalšího slova odešla. Cestou v autě jsem neplakala. Cítila jsem obrovskou úlevu. Protože jsem konečně přestala čekat na pochopení od lidí, kteří se rozhodli být slepí.
Cítíte se provinile, protože jste se rozhodli chránit sami sebe před vlastní rodinou? Nenechte si namluvit, že vaše pocity nejsou platné. Pokud se chcete podělit o svůj příběh boje za vlastní hranice, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše odvaha může inspirovat ostatní.
