Článek
Stalo se to před lety, krátce poté, co jsem se přestěhovala z Moravy do Prahy za prací. Byla jsem mladá, naivní a v novém městě jsem nikoho neznala. Jednoho dne mě pozval na večeři Tomáš, vtipný zrzoun z jiného oddělení.
Když jsem to řekla své kamarádce a kolegyni Petře, varovala mě. „Hele, to není dobrej nápad,“ řekla mi, ale nechtěla zabíhat do detailů. Já, hloupá, jsem si řekla: „Co se může stát nejhoršího? Dostanu večeři zdarma a prostě si nebudeme rozumět.“
Jak asi tušíte, večeře zdarma nebyla ani zdaleka to nejhorší, co se mohlo stát.
Měli jsme se sejít u metra, ale on přišel pozdě. Prý mu nefunguje Revolut karta a zeptal se, jestli nemám hotovost na taxíka. Nebyl to skvělý začátek, ale co už, zaplatila jsem. Chtěl mě vzít do vyhlášeného steakhousu za Prahou.
V taxíku začalo peklo. Začal si stěžovat, jak je v Praze hrozně „těch Vietnamců“ a že „ani neumí pořádně česky“. Zírala jsem na něj, jako by mu přeskočilo. Zrovna když jsem chtěla něco říct, vběhlo na ulici malé dítě pro míč. A Tomáš spustil znovu: „Vidíš to? Žádný selský rozum, tihle lidi!“ a pokračoval v rasistických, nechutných poznámkách.
Když se konečně nadechl, připomněla jsem mu, že jsme v jejich zemi, a ne naopak, a že se ke mně všichni chovali vždycky uctivě. Naštval se a nasadil si sluchátka. Zbytek cesty se mnou nepromluvil.
Když jsme konečně dorazili, naklonila jsem se dopředu, abych zaplatila, a taxikář, evidentně Vietnamec, se na mě otočil a perfektní češtinou bez přízvuku řekl: „Děkuji, slečno, bude to X korun.“ Zrudla jsem až za ušima. Tomáš na něj jen vytřeštil oči a rychle vystřelil z taxíku. Omluvila jsem se a dala řidiči co největší spropitné.
V restauraci si Tomáš okamžitě začal stěžovat, že na něj všichni zírají. Ve snaze odlehčit situaci jsem zavtipkovala o tom, jak se liší „nafoukaní Pražáci“ od „bodrých Brňáků“. Tomáš, který nebyl ani jedno, na mě začal křičet. Doslova křičet, že když se mi tak líbí Pražáci, tak jsem si měla vyjít s jedním z nich.
Přišla servírka. Objednala jsem si vodu – s tímhle individuem jsem rozhodně nechtěla být opilá. On trval na tom, že mi objedná drahý koktejl, protože „jen kvůli nim se sem jezdí“. Sám si objednal dva předkrmy, pivo a steak. Já jsem si dala malý salát.
Celou večeři se choval jako hulvát. Vrátil jídlo, byl drzý na servírku, sotva jsme promluvili.
Když přinesla účet, pronesl: „Dáme to napůl.“ Takže bych měla zaplatit polovinu jeho žranice a chlastu.
A v tu chvíli mi došla trpělivost.
„Dobře,“ řekla jsem a vzala si účet. „Když napůl, tak napůl! Tahle piva jsou tvoje, ten steak byl tvůj, ty předkrmy jsou tvoje… Technicky ten koktejl byl můj, i když jsi ho vypil, ale dobře. Vezmu si ten a svůj salát a vy, pane, si můžete zaplatit zbytek!“
Zvýšila jsem na něj hlas a servírka tam jen trapně stála a zírala. Otevřel pusu, že něco řekne, a já na něj vyjela: „Co?! Něco jsem snad vynechala?!“
Podala jsem jí hotovost za sebe, on naštvaně vytáhl kartu. Ani jí nedal dýško. Já ano. A pořádné.
Cestou zpátky bylo ticho. Samozřejmě, že jsem ji zase platila já.
Hned jak jsem dorazila domů, napsala jsem všechno Petře a omluvila se, že jsem ji neposlechla. Druhý den ráno měl prý Tomáš v práci nějaký velký průšvih na poradě před šéfem. Petra se o to postarala. Už jsme spolu nikdy nepromluvili.
Zažili jste někdy rande z pekla, po kterém jste si říkali, že už nikdy s nikým nikam nepůjdete? Ignorovali jste varování přátel a pak toho litovali? Podělte se o své nejhorší příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší večeře ta, na kterou nakonec nejdete.
