Málo korýtek pro hodně prasátek: Slepenec Tomia Okamury se rozpadá

Oficiální důvod tohoto sňatku z rozumu? Zabránit tříštění hlasů a jejich propadnutí pod pětiprocentní hranicí, což je hlavní strašák všech malých stran s velkým egem. Jak by napsal průměrný komentátor na Novinkách: „Tak se nám ti vlastenci konečně spojili. To bude v tom chlívku ale těsno. A o to jedno korýtko se ještě poperou.“

Tato velkolepá proklamace jednoty však není ani tak demonstrací síly, jako spíše zoufalým pokusem o zakrytí fundamentální slabosti. Takzvaná vlastenecká scéna je proslulá svou vnitřní roztříštěností, osobními animozitami a boji o peníze a vliv, jak ukázal spektakulární pád hnutí Ladislava Vrabela. Voličská základna, na kterou tito politici cílí, je sice lačná po silném vůdci, ale zároveň je extrémně nestálá a náchylná věřit spikleneckým teoriím, že včerejší hrdina je dnes vládním agentem. Pompézní ceremonie s hymnou a lvy tak nebyla určena ani tak médiím, jako spíše vlastnímu, nedůvěřivému publiku. Měla vyslat signál: „Tentokrát to myslíme vážně, tentokrát se nepopereme.“ Ironií osudu je, že právě tato křečovitá snaha o demonstraci stability nejlépe odhaluje její naprostou absenci. První bitva tohoto spolku se nevede proti vládě, ale o vlastní vnitřní soudržnost. A pohled na ideologický guláš, který společně uvařili, napovídá, že tato bitva je předem prohraná.

Pro Tomia Okamuru není tento spolek ničím jiným než strategickým tahem na šachovnici politického marketingu. Jeho cílem není budovat širokou vlasteneckou frontu, ale pohltit a neutralizovat konkurenci, která mu začala nepříjemně dýchat na záda. Vzestup postav jako Jindřich Rajchl, schopných mobilizovat davy na náměstích, představoval pro Okamurův monopol na protestní hlasy vážnou hrozbu. Tím, že své rivaly pozval na vlastní kandidátku, je sice dostal pod kontrolu, ale zároveň si je nastěhoval přímo do obýváku.

Jeho historie s hnutím Úsvit, které mu nakonec proklouzlo mezi prsty, je varovným mementem. Okamura je mistrem v budování osobních značek, ale už méně zdatný v jejich dlouhodobém udržení. Nová aliance je tak pokusem poučit se z chyb – hrozby je třeba kooptovat dříve, než přerostou přes hlavu. Celé to pak zastřešil komicky jednoduchým sloganem „JO!“ , který si část médií dokonce spletla s oficiálním názvem koalice, což jen podtrhuje amatérismus celé operace. Okamurovo následné popírání („Název JO! jsme nikdy neprezentovali“) a ujišťování o „velmi pozitivní pracovní atmosféře“ působí obzvlášť bizarně ve světle dřívějších zuřivých útoků jeho nových partnerů.

Okamura se tímto manévrem pouští do velmi riskantní hry. Tím, že umístí členy jiných stran na kandidátku SPD, se sice vyhne vyššímu volebnímu kvóru pro koalice, ale zároveň otevírá pandořinu skříňku jménem preferenční hlasy. Fenomén „kroužkování“ se stává jeho Achillovou patou. Dobře organizovaná kampaň příznivců Rajchla nebo Šichtářové může způsobit, že jejich favorité přeskočí loajální kádry SPD a získají poslanecká křesla. Okamura by tak mohl sice vyhrát volby, ale ztratit kontrolu nad vlastním poslaneckým klubem, který by se proměnil v bojiště znepřátelených frakcí. Aliance, která mu měla zajistit moc, se tak může stát nástrojem jeho vlastní politické zkázy.

Pokud existuje ztělesnění politického oportunismu, pak je jím Libor Vondráček, předseda Svobodných. Strana, jejímž symbolem je odhodlaný beran a jejíž ideologií je čistý libertarianismus – tedy minimální stát, nízké daně, volný trh a absolutní svoboda jednotlivce  – se s úsměvem vrhla do náruče levicově populistického hnutí, které slibuje pravý opak: vyšší důchody, regulované ceny a štědrý sociální stát pro „slušné lidi“.

Vondráčkovy pokusy o intelektuální gymnastiku, jimiž se snaží tento protimluv obhájit, jsou téměř komické. Jeho výrok, že „zvyšování důchodů je pravicová politika“ , vstoupí do dějin politické absurdity. Je to, jako by se snažil přesvědčit svět, že voda teče do kopce. Mlhavé fráze o společném boji proti tomu, co „likviduje naše hospodářství“ , jsou jen kouřovou clonou, která má zakrýt naprostou ideologickou prázdnotu tohoto spojení.

Největší ironií je však historie. Ještě nedávno Svobodní označovali SPD za „levicově populistické hnutí“ a na sociálních sítích šířili karikaturu Okamury s pinocchiovským nosem a rezolutním popřením jakékoli spolupráce. A aby toho nebylo málo, v lednu 2023 se strana veřejně omlouvala svým voličům za předchozí a mnohem méně toxickou koalici s Trikolorou. Člověk se nemůže nezeptat, jakou omluvu asi sepisují pro tentokrát.

Tento krok však není jen osobním selháním Libora Vondráčka. Je to symptom hlubší krize českého libertarianismu. Ukazuje se, že čistě ideologická, principiální platforma je v současném politickém klimatu prakticky nevolitelná. Svobodní, kteří od svého vzniku v roce 2009 soustavně selhávají ve snaze dostat se do parlamentu , stáli před volbou: ideologická čistota v politické bezvýznamnosti, nebo totální kompromis za mizivou šanci na kousek moci. Vondráčkova obhajoba, že bez aliance by jejich hlasy „propadly“ , je přiznáním naprosté volební slabosti. Aby se „pravice“ na protestní scéně prosadila, musí paradoxně přijmout jazyk a sliby levicového populismu.

Markéta Šichtářová, ekonomka rakouské školy a autorka knih s apokalyptickými názvy jako „Jak nepřijít o peníze“ , si vybudovala kariéru na neustálém varování před ekonomickým kolapsem, pádem burz a zhoubným vlivem „evropského kolektivismu“. Její svět je světem volného trhu, nulového zadlužení a minimálních regulací. O to bizarněji působí její současné spojenectví s SPD, stranou, která ve svém programu slibuje státem garantované bezúročné hypotéky, regulaci cen energií a masivní podporu „tradiční rodiny“ z veřejných peněz.

Její zdůvodnění je stejně velkolepé jako její předpovědi. Boj proti „zhoubné kolektivistické ideologii“ je prý tak svatou válkou, že si žádá i spojenectví s ďáblem. Slova o tom, že „už nemáme ten luxus hrát si na stoprocentní ideovou čistotu“ , jsou ohromujícím přiznáním porážky pro někoho, kdo na této čistotě postavil celou svou veřejnou personu. Je to, jako by se vrchní hasič rozhodl hasit požár benzinem.

Její politická cesta je fascinující ukázkou toho, jak se ekonomický komentář může proměnit v politickou zášť. Neustálé předpovídání zkázy, ať už bylo založeno na jakékoli ekonomické teorii, našlo úrodnější půdu ve sféře politického strachu a hněvu než ve sféře reálné hospodářské politiky. Spojením s SPD tak Šichtářová neopouští svou značku, ale dovádí ji k jejímu logickému politickému závěru. Přestala apokalypsu jen popisovat a rozhodla se postavit do čela politické síly, která tvrdí, že ji dokáže zastavit. Je to dokonalá monetizace a politizace ekonomické úzkosti, při níž se zdá, že je zcela lhostejné, v jaké geopolitické společnosti se člověk ocitne.

Pokud je v tomto paktu nějaký skutečně nestabilní prvek, pak je to Jindřich Rajchl. Poté, co převzal pochodeň antisystémového protestu od zdiskreditovaného Ladislava Vrabela , stylizoval se do role mesiáše a vůdce národa. Jeho velikášství je téměř hmatatelné – od stížností, že s ním nikdo z etablovaných politiků nechce debatovat , až po přijetí přezdívky „Vůdce“, která v českém kontextu nese mrazivé historické konotace.

Jeho hnutí „Právo, Respekt, Odbornost“ je především marketingový projekt. „Antisystémovost jako prima byznys“  – tak by se dal shrnout jeho přístup, který kombinuje plamenné projevy na náměstích s prodejem stranických kšiltovek na webu a vystupováním na YouTube kanálech, které mísí politiku s pochybnými radami na zbohatnutí. Jeho image muže „Práva“ a „Respektu“ navíc silně narušují skandály kolem financování jeho strany, včetně bizarního případu 117letého sponzora či tisíců nejasně identifikovaných darů , a jeho dřívější angažmá v podezřelých obchodech s nemovitostmi.

Rajchl představuje nový, „influencerský“ model politiky. Jeho moc nepramení z fungující stranické struktury nebo ucelené ideologie, ale z jeho osobní značky a přímého kontaktu s fanoušky přes sociální sítě a demonstrace.  Jeho strana PRO je podle stanov silně centralizovanou organizací, kde má předseda téměř absolutní moc. Takový model je však v zásadním rozporu s fungováním v alianci, kde se očekává podřízenost a loajalita. Influencer nemůže být v pozadí, jeho značka závisí na tom, že je hlavním hrdinou. V tomto spolku však jeviště vlastní Tomio Okamura. Střet mezi zavedenou „stranou jako značkou“ a novým „politikem jako influencerem“ je nevyhnutelný.

Tento slepenec je odsouzen k zániku. Vnitřní rozpory jsou příliš hluboké, než aby je bylo možné překlenout prázdnými hesly o vlastenectví. Je to střet nesmiřitelných eg, kde zavedený král Okamura čelí ambicióznímu uchazeči o trůn Rajchlovi. Je to střet neslučitelných ideologií, kde libertariáni a zastánci volného trhu musí tleskat populistickým slibům o štědrém státu. A konečně je to i střet o prostou matematiku moci a peněz – o místa na kandidátkách a o preferenční hlasy, které mohou celý pečlivě vyjednaný domeček z karet kdykoli zbořit.

První praskliny se objeví už během kampaně, kdy jednotlivé frakce začnou potichu i nahlas bojovat o kroužky pro své lidi na úkor „spojenců“. Není to konec vlastenecké scény, je to jen konec jedné z jejích mnoha bizarních a dočasných podob. Hlavní aktéři trosky této aliance bezpochyby přežijí, opráší se a najdou si nová pódia pro svá představení. Publikum pro tento typ politického divadla totiž bohužel stále existuje.

A tak se perou dál. A my se na to budeme zase dívat. Kdo jim na to ještě skočí, je mi záhadou.