Článek
Je mi osmnáct let. Jsem legálně dospělá, mám brigádu, vlastní peníze a snažím se žít svůj život. Problém je, že stále bydlím doma s rodiči, a pro moji matku jako bych byla pořád malé dítě, které nemá nárok na žádné soukromí. Její potřeba kontroly je neuvěřitelná. Přerovnává mi oblečení ve skříni, komentuje, s kým si píšu, a já mám podezření, že se mi dívá i do pošty. A v poslední době její slídění překročilo všechny meze.
Před pár měsíci jsem si udělala radost. Po dlouhém zvažování a šetření jsem si za své vlastní peníze pořídila vibrátor. Byla to poměrně drahá věc, stál skoro dva a půl tisíce korun. Byla to pro mě investice do poznávání sebe sama, do mého vlastního dospělého života. Pečlivě jsem ho schovala do zadní části šuplíku se spodním prádlem, na místo, o kterém jsem si myslela, že je bezpečné.
Když jsem jednoho dne hledala v šuplíku ponožky, všimla jsem si, že je pryč. Prostě zmizel. Prohledala jsem celý pokoj, ale nikde nic. Srdce mi bušilo. Věděla jsem, kdo za tím stojí. Moje matka. Ale co jsem měla dělat? Jít za ní a zeptat se: „Mami, nevidělas můj vibrátor?“ Ta představa byla tak trapná a ponižující, že jsem to nedokázala. A ona se samozřejmě o ničem nezmínila. Dělala, jako by se nic nestalo, a já jsem se rozhodla to přejít, i když ve mně vřel vztek.
O pár měsíců později jsem si pořídila další, tentokrát levnější, asi za osm set korun. Říkala jsem si, že nebudu tolik riskovat. Schovala jsem ho ještě lépe, do staré krabice od bot na dně skříně. A tento týden, překvapení! Také zmizel.
A tehdy mi došla trpělivost. Už to nebyla jen podezření. Byla to jistota. Moje matka mi systematicky prohledává pokoj a vyhazuje mé osobní, intimní věci, které jsem si koupila za své peníze.
Jsem tak naštvaná, že to ani nedokážu popsat. Nejde už jen o ty peníze, i když přijít o věci v hodnotě přes tři tisíce korun mě samozřejmě mrzí. Jde o ten princip. O tu neuvěřitelnou drzost a neúctu k mému soukromí. Jsem dospělá. Její chování je naprosto nepřijatelné a narušuje všechny hranice.
Nejhorší na tom je to ticho. Ona se ani neobtěžovala mě s tím konfrontovat, vynadat mi, cokoli. Prostě mi tajně vzala a zničila můj majetek. Je to forma tichého teroru, pasivní agrese, která mě přivádí k šílenství.
Už několik dní přemýšlím, co mám dělat. Představuji si tu konfrontaci. Jak za ní jdu a křičím: „Proč mi lezeš do věcí a vyhazuješ můj majetek?“ A už slyším její odpověď, plnou hraného zděšení: „Jak si můžeš něco takového vůbec pořídit? V mém domě?! To je nechutné!“ A hádka by nikam nevedla.
Nebo jí mám říct: „Mami, dlužíš mi tři a půl tisíce korun za věci, které jsi mi zničila.“ To by ji možná šokovalo víc.
Ale já se cítím paralyzovaná. Jsem v koncích. Jak jí to mám vůbec říct? Jak mám začít rozhovor, ze kterého mi už teď hoří tváře studem a vztekem? Musím to udělat, nejen kvůli těm penězům, ale kvůli sobě. Kvůli své vlastní důstojnosti. Ale jak?
