Článek
Vždycky jsem mu říkala: „Jardo, tohle není fér. Ona se snaží, tak by ses měl snažit i ty. Aspoň jednou za čas ji navštiv.“ On jen mávl rukou. Jeho táta se sice bál, aby někam necestoval letadlem, ale tohle už mi přišlo trochu moc. Ta holka, Anička, byla zlatá. Dokonce se kvůli němu chtěla přestěhovat do Prahy. Měla jen jednu podmínku – chtěla, aby ji Jarda taky někdy navštívil. Což mi přišlo naprosto normální.
Jenže můj syn se čím dál víc zakukloval doma. Nechtěl nikam jezdit, ani na výlety, ani na dovolenou. Aničce nakonec řekl, že mu cestování prostě nic neříká. No, a minulý týden přišla zpráva, že se s ním rozešla.
Přiznám se, koukla jsem jí na Facebook. Jsme pořád kamarádky, napsala nám omluvný dopis, že to nevyšlo, ale život jde dál. A co jsem tam viděla? Už má někoho jiného. S manželem jsme si jistí, že s ním musela něco mít už během vztahu s Jardou.
A víte co? Já jim oběma řekla, že s jejím rozhodnutím vlastně souhlasím. Jarda si to zasloužil. Nechoval se k ní hezky, nevážil si jejího času ani peněz, které utrácela za cesty za ním. Doufám, že se z toho poučí a příště se bude víc snažit.
Manžel i Jarda na mě koukali jako na vraha. Prý jsem hrozná matka. Ale já si za svým stojím. Někdy je prostě potřeba říct věci narovinu, i když to bolí. A třeba to Jardovi konečně otevře oči.
