Článek
Už to trvalo několik měsíců. Honza, můj jindy veselý a energický manžel, byl jako vyměněný. Chodil do práce, vracel se, něco málo snědl, chvíli se mechanicky věnoval dětem – spíš jako by plnil další položku na seznamu úkolů – a pak se buď zavřel k počítači, nebo jen tak tupě zíral na televizi. Žádné úsměvy, žádné vtípky, o nějaké něžnosti ani nemluvě. Jako by z něj někdo vysál veškerý život a emoce. Byl jako robot. A já? Já se trápila, hubnula, v noci nespala a přemýšlela, co dělám špatně, jestli ho ještě vůbec zajímám, jestli to naše manželství, které jsem považovala za pevné jako skála, není náhodou v troskách. A do toho to těhotenství…
Jednoho večera, když se zase vrátil domů s tím svým prázdným pohledem, jsem sebrala všechnu odvahu. Děti už spaly. Vzala jsem ho do ložnice, posadila na postel a řekla mu, že si o něj dělám starosti. Nevěděla jsem, jak přesně to formulovat, slova se mi zadrhávala v krku, tak jsem mu prostě ukázala, co jsem si o tom všem zapsala do svého deníku, všechny ty moje strachy a pocity bezmoci.
Když to dočetl, stalo se něco, co jsem nezažila za celých patnáct let, co ho znám. Rozbrečel se. Ne jen tak trochu, on se úplně sesypal, plakal jako malý kluk. Držela jsem ho v náručí, dokud se trochu neuklidnil, a pak začal mluvit.
Říkal, že má pocit, že svět je teď prostě v háji, po všech těch lockdownech a zdražování, a my zrovna přivádíme další dítě do takovéhle blbé doby. Když jsem otěhotněla, měl pocit, že musí ještě víc zabrat, že se o nás musí postarat, že je to jeho zodpovědnost. Jenže ta tíha zodpovědnosti za rodinu byla mnohem větší, než si kdy dokázal představit. Myslel si, že když ještě víc zamaká, tak to zvládne, ale čím víc se snažil, tím byla ta tma kolem něj hustší a světlo na konci tunelu nikde. Prý má pocit, jako by se pořád topil, a jediný okamžik, kdy se může nadechnout, je ta chvilka v autě cestou z práce a do práce. Někdy je toho na něj tolik, že se z toho i tajně pozvrací, ale nikomu to neřekne, vezme si žvýkačku a prostě funguje dál. Ukázal mi pomačkaný balíček Orbitrek v kapse bundy se slovy: „To mám pro tyhle případy.“
Ptala jsem se ho, proč mi nic neřekl. Odpověděl, že mi nechtěl přidělávat starosti. Bál se, že kdyby mi všechno řekl, přestala bych ho vidět jako toho svého ochránce a živitele rodiny, a že bych ho pak možná… možná přestala milovat. Když to vyslovil, vehnalo mi to slzy do očí. Vůbec jsem nechápala, kde vzal pocit, že bych si něco takového mohla myslet!
Překvapivě řekl, že práce jako taková mu nevadí, že to, co dělá, ho baví. Spíš teď cítí o to větší tlak uživit nás všechny, nejen proto, že si udržel místo i přes všechny ty nedávné krize, ale taky proto, že čekáme další mimčo a on nechce, abychom jakkoli strádali. Občas prý má chuť sbalit si malý batoh a odjet na týden někam sám k moři do tepla, do nějakého zapadlého hotýlku, a nikomu nic neříct. Ale pak se za ty myšlenky stydí a o to víc se snaží být ten „dokonalý“ manžel a otec.
Navrhla jsem mu, ať si tedy vezme volno a někam si zajede. Že si pauzu zaslouží. Nejdřív protestoval, ale já trvala na svém. Nakonec řekl, že pojede jedině, když pojedeme spolu. Jako za starých časů, než přišly děti. Tak jsme se domluvili, že až se věci trochu uklidní, ale ještě než se mrně narodí, vezme si týden dovolenou, naše dvě starší děti pohlídá babička a my si vyrazíme někam jen sami dva.
Hned druhý den ráno jsem zavolala jeho šéfovi, že má Honza migrénu a nepřijde. Šéf byl naštěstí chápavý. A Honza? Ten celý den prospal. A večer? Večer si hrál s dětmi v obýváku a já viděla, že to nedělá z povinnosti. Opravdu si to užíval, smál se, blbnul s nimi. Poprvé po mnoha měsících jsem neviděla robota, ale svého milovaného Honzu.
Samozřejmě vím, že já jsem doma na mateřské a pak rodičovské, takže většina domácích prací je na mně – vařím, uklízím, peru, však to znáte. Honza má na starosti jenom pár věcí jako umývání nádobí večer, luxování každý třetí den a takové ty chlapské práce kolem baráku, když je potřeba něco opravit. Na třetím miminku jsme se shodli, vždycky jsme si přáli velkou rodinu, protože oba jsme z více dětí. Nebyla to úplně nehoda, spíš jsme tomu nechali volný průběh ve stylu „když to přijde, tak to přijde“. A jsme za to šťastní.
Je nám jasné, že týdenní dovolená nevyřeší všechen ten nahromaděný stres. Přemýšlíme, jak mu ulevit dlouhodobě. Zatím nás napadlo vyhradit mu každý den hodinku nebo dvě jen pro sebe, takový „tatínkův čas“. Žádné děti, žádná já, žádná práce z domova. Prostě jen on a jeho klid, ať už si bude číst, cvičit, nebo jen tak koukat do zdi. Věřím, že to spolu zvládneme. Ta jeho upřímnost, i když bolestivá, byla jako živá voda pro náš vztah.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
