Článek
A dělám něco z toho? Ne. Ležím v posteli a projíždím Instagram. Je to jako bych byl od krku dolů paralyzovaný. V mé mysli není žádná síla, žádný impuls, který by řekl: „Vstaň a dělej.“ Je tam jen ticho a apatie. Jsem reaktivní, nikdy proaktivní.
Tenhle stav trvá, dokud nepřijde spása. Spása v podobě hrozby. Včera to byla SMS od mámy: „Jestli do pátku neuvidím, že jsi poslal aspoň pět životopisů, končíme s příspěvkem na nájem.“ A najednou, PRÁSK! Jako by do mě udeřil blesk. Během hodiny jsem měl vyleštěný životopis, napsaný motivační dopis a rozesláno deset odpovědí. Zbytek večera jsem drhnul byt s energií tornáda.
Tohle je vzorec mého života. Dokud mi neteče do bot, nechám se unášet proudem vlastní nečinnosti. Bakalářku jsem napsal za poslední tři dny před termínem, poháněný kofeinem a čirou hrůzou ze selhání. K zubaři se objednám, až když bolestí nebudu moct spát. Složenky zaplatím, až když mi přijde druhá upomínka s červeným razítkem.
Nejsem líný. Jsem jen prázdný. Nemám žádnou vnitřní motivaci, žádný vlastní pohon. Jako bych se narodil bez téhle součástky. A teprve nedávno mi došlo proč.
V dětství mě nikdy nikdo nevedl k tomu, abych něco chtěl. Vedli mě jen k tomu, abych se něčeho bál. „Udělej si úkoly, nebo budeš mít zaracha.“ „Ukliď si ten nepořádek, nebo ti vypnu počítač.“ „Chovej se slušně, nebo bude ostuda.“
Můj systém motivace byl od začátku postavený na vnějších tlacích a hrozbách. Nikdy nepadla otázka: „Co bys chtěl dělat ty, Filipe? Co tě baví? Co tě naplňuje?“ Můj vnitřní svět, moje touhy a sny, to byla neprobádaná a nezajímavá krajina. Pro mé rodiče i pro mě samotného.
Nikdy jsem se nenaučil jednat proto, že chci. Naučil jsem se jednat jen proto, že musím, abych se vyhnul bolesti nebo trestu.
A tak tu teď v sedmadvaceti ležím a čekám. Čekám na další krizi, další hrozbu, další ultimátum. Čekám na někoho, kdo mě vyděsí k akci. Jsem loutka, která touží po svobodě, ale nedokáže pohnout jediným svalem, dokud někdo nevezme do ruky provázky a nezatáhne za ně. A to je možná ten největší strach ze všech – zjistit, že ten loutkář už nikdy nepřijde a já se budu muset naučit chodit sám.
Bojujete i vy s prokrastinací a nedostatkem vnitřní motivace? Máte pocit, že se dokážete pohnout z místa jen pod tlakem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že první krok k nalezení vlastního motoru je zjistit, proč se ten starý nikdy nerozběhl.
