Článek
A v tu chvíli to do mě praštilo. Jako cihla do hlavy. Lidé tohle dělají. Když je jim nejhůř, když se cítí na dně, sbalí se a jedou… domů. Za rodinou. Pro podporu. Nechápu, proč mi trvalo skoro tři dekády, než mi taková samozřejmost docvakla. Možná proto, že pro mě to nikdy nebyla volba. Nikdy to nebyla realita.
Celý život v sobě nosím takovou tu hlodavou, sžíravou samotu. Pocit, že nikam nepatřím, že jsem tu nějak navíc, omylem. Promluvit si s našima? To bylo naprosté sci-fi. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Vzpomínám si na několik situací, kdy se mi naprosto otevřeně vysmáli, když jsem se jim s něčím svěřila.
Třeba ta deprese. Měla jsem ji od puberty, takový ten pocit prázdnoty a absolutního nic. Jednou jsem sebrala veškerou odvahu a snažila se to mámě popsat. Ten tlak na hrudi, tu šeď, co pohltí všechny barvy. Jen protočila oči a odsekla, ať si najdu nějakou práci, že mě přejdou roupy. V tu chvíli jsem se zařekla, že už nikdy nic neřeknu. A neřekla.
Od toho rozhovoru s kamarádkou si toho všímám všude. Lidé kolem mě řeší psychickou nepohodu tak, že zavolají mámě. Že se na víkend svěří do péče táty, který jim na chatě uvaří guláš a nechá je spát. A oni díky tomu prosperují. Kvetou. Protože obrovskou část energie a vůle, kterou já den co den spálím jen tím, abych zvládla svou úzkost a samotu, oni můžou investovat jinam.
A já se cítím podvedená. Tak strašně podvedená, jestli mi rozumíte. Jak jako, že je tvoje máma tvoje nejlepší kamarádka? To jako fakt? To mi chcete říct, že takové pouto bylo možné? Že bylo dosažitelné i pro mě, ale já jsem ho nikdy nesměla mít, protože moji rodiče prostě nevěděli, jak být rodiči? Jak někoho podpořit?
Ta představa mě ničí. Místo bezpečné náruče jsem měla jen ticho a občasný výsměch. Místo opory prázdný pokoj a pocit, že jsem vadná, když cítím to, co cítím. Že jsem rozbitá a nikdo nemá zájem mě opravit.
Čím víc o tom přemýšlím, tím větší vztek cítím. Už to není jen smutek. Je to čirý, koncentrovaný vztek na lidi, kteří mě měli milovat a chránit, ale místo toho mě nechali samotnou v té největší bouři.
Tohle zjištění nic nespravilo. Jizvy zůstaly. Ale konečně jsem pochopila, co je to za díru, kterou mám v duši. Je to díra ve tvaru rodiny.
Máte také zkušenost, se kterou byste se chtěli svěřit ostatním? Cítíte se podobně, nebo váš příběh naopak ukazuje, jakou oporou rodina může být? Podělte se se mnou o svůj zážitek na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš příběh zveřejním příště.
