Článek
Jakmile přišla pozvánka na firemní večírek, svatbu nebo i jen narozeninovou oslavu kamarádky, měl tisíc důvodů, proč nemůže jít.
„Jsem unavený z práce,“ říkal. Nebo: „Nesnáším tyhle povrchní akce, kde se všichni jen přetvařují.“ Nejčastěji ale říkal: „Běž sama, miláčku, užij si to. Já si radši pustím doma film.“
A tak jsem chodila sama. A cítila jsem se sama. Dívala jsem se na ostatní páry, jak tančí, jak se smějí, a bylo mi to líto. Připadala jsem si, jako by se za mě styděl, jako by se mnou nechtěl být viděn. Hádali jsme se kvůli tomu nesčetněkrát. Obviňovala jsem ho, že je sobec, že na mě nemyslí. A on se jen tiše bránil, že prostě není společenský typ.
Zlom nastal na vánočním večírku mé firmy. Potkala jsem tam jeho kolegyni Janu, se kterou jsem se znala z několika společných obědů. Byla to milá, empatická žena. Daly jsme se do řeči a já si jí postěžovala.
„To je škoda, že tu Pavel není,“ řekla jsem. „Ale znáš to, on tyhle akce prostě nenávidí.“
Jana se na mě podívala zvláštním, soucitným pohledem. Chvíli váhala. „On ti to nikdy neřekl?“ zeptala se potichu.
„Co mi neřekl?“ zpozorněla jsem.
Jana si mě odvedla stranou ke klidnějšímu stolu. „Anno, já nevím, jestli bych ti to měla říkat, ale myslím, že bys to měla vědět. Pavel není nespolečenský. On je abstinující alkoholik.“
Zírala jsem na ni a nebyla jsem schopná slova. Jana mi vyprávěla, že Pavel měl před lety, ještě než jsme se poznali, obrovský problém s alkoholem. Zvlášť na společenských akcích, kde se nedokázal kontrolovat. Málem kvůli tomu přišel o práci. Absolvoval léčení a od té doby se alkoholu nedotkl.
„Pro něj není večírek zábava,“ vysvětlovala Jana. „Je to pro něj minové pole. Obrovské pokušení a stres. On nechodí, ne protože by nechtěl být s tebou. On nechodí, protože chrání sám sebe. A tím vlastně chrání i váš vztah.“
Poslouchala jsem ji a v hlavě se mi skládala mozaika. Všechny ty jeho výmluvy. Ta jeho „únava“. Ta jeho „nechuť k povrchní zábavě“. Najednou to všechno dávalo smysl. A já jsem se cítila strašně.
Cítila jsem obrovskou vinu za všechny ty hádky, za všechna ta obvinění. Cítila jsem zlost, že mi nikdy nedůvěřoval natolik, aby mi řekl pravdu. Ale především jsem cítila nekonečnou lásku a obdiv k tomu muži, který každý den sváděl tichý, neviditelný boj, o kterém jsem neměla ani tušení.
Z večírku jsem odešla dřív. Doma jsem ho našla na gauči u televize, přesně jak říkal. Sedla jsem si k němu. Nezačala jsem křičet ani vyčítat. Jen jsem ho vzala za ruku.
„Mluvila jsem s Janou,“ řekla jsem tiše. „Řekla mi o tvém pití.“
V jeho očích jsem viděla strach a stud. Ale pod tím vším i záblesk úlevy. Že to konečně prasklo. Že už to tajemství nemusí nést sám.
Ten večer jsme si povídali celé hodiny. Nejupřímněji za celé naše manželství. Mluvil o svém strachu, o své hanbě. O tom, že se bál, že bych ho viděla jako slabocha.
Jeho tajemství nás nerozdělilo. Naopak. Spojilo nás to jako nikdy předtím. Už se na něj nezlobím, že se mnou nechce chodit na večírky. Místo toho jsem na něj neuvěřitelně pyšná. Protože jeho síla není v tom, že by dokázal vypít deset panáků. Jeho síla je v tom, že si každý den dokáže nedat ani jednoho. A já jsem teď konečně jeho spojenec, ne jen nechápavá manželka.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
