Článek
Jmenuju se Natálie, je mi šestadvacet a mému manželovi Jakubovi osmadvacet. Jsme spolu pět let, z toho tři roky manželé. Oba máme dobrou práci v korporátu, daří se nám. Nedávno jsme se začali snažit o miminko, oba jsme cítili, že je to další krok v našem společném životě, a před třemi týdny jsem měla pozitivní test. Byli jsme fakt šťastní, řekli jsme to rodinám a moje mamka i tchyně hned začaly plánovat velkou oslavu pro miminko, prostě samé skvělé zprávy.
No, a pak to přišlo. Předevčírem večer jsme se s Jakubem chystali do postele, když mi připomněl, abych prošla byt a zhasla všechna světla. Každé ráno musím vstávat před šestou, abych mu udělala jeho oblíbené smoothie, aby měl dobrý start do dne, a večer se pak stala taková moje rutina, že po něm kontroluju a zhasínám, než jdeme spát, protože on je občas trochu líný. Jenže mně zrovna nebylo moc dobře a poprosila jsem ho, jestli by to nemohl udělat on, když nic nedělal a doslova stál u dveří. A on mi na to řekl: „Ne, tohle se od tebe každý večer očekává.“ Trochu mě to ranilo, ale nechtěla jsem se hádat, tak jsem to prostě udělala.
Když jsem se vrátila, Jakub spustil dlouhý a naprosto nevyprovokovaný monolog. Věci jako: „Jen proto, že jsi těhotná, neznamená, že se něco změní,“ a „Pořád se od tebe očekává, že budeš každý den vařit, uklízet a dělat všechny domácí práce, protože jak se od tebe dá čekat, že budeš matka, když nezvládneš trochu práce.“ Nekřičel, nic takového, mluvil na mě potichu, jako bych byla pětileté dítě.
Byla jsem v šoku, protože jsem ho nikdy nic takového říct neslyšela. Ten jeho výlev trval asi půl hodiny, než jsem se vzmohla a zeptala se: „No a co plánuješ dělat ty, abys mi s tím vším pomohl?“ V tu chvíli se strašně urazil a začal se bránit, že on dře v práci jako kůň, aby nás a naše budoucí děti uživil. (Pro kontext, oba pracujeme a finančně jsme na tom dobře.) Skončil to tím, že je úplně jedno, jak se cítím fyzicky nebo psychicky, že je úkolem matky to prostě překousnout, a kdyby mi pomáhal a „choval mě jako v bavlnce“, nebyla bych dobrá matka.
Strašně mě to naštvalo, začala jsem křičet a řekla jsem mu, že „kéž bych věděla, jak to cítíš, než jsem s tebou otěhotněla.“ Nastala chvíle ticha, pak se rozbrečel a na noc odešel k matce. Ještě se nevrátil a jeho matka i sestra mi volaly, sprostě mi nadávaly, že jsem Jakubovi zlomila srdce tím, co jsem řekla, a že se musím okamžitě omluvit, a dokud to neudělám, tak se domů nevrátí. Nevím, co si mám o tom všem myslet.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
