Článek
Náš vztah je naprosto skvělý. Bez přehánění. Jsme na stejné vlně, smějeme se stejným věcem, plánujeme budoucnost. Eliška je chytrá, vtipná, krásná. Až do včerejška jsem si myslel, že nás nemůže nic rozhodit.
Včera večer vyrazila s holkama na skleničku do města. Klasická dámská jízda. Kolem půlnoci mi přišla zpráva: „Lásko, mám překvápkoooo! Budeš koukat! :*“
Trochu mi zatrnulo. Překvapení po pár drincích s kamarádkami může znamenat cokoliv. Ale snažil jsem se být v klidu.
Když se vrátila domů, zářila takovým tím zvláštním, nervózním štěstím. „Zavři oči!“ přikázala mi. Poslechl jsem. Cítil jsem, jak si vyhrnuje tričko. „Tak… a teď!“
Otevřel jsem oči. A oněměl jsem.
Na boku, přes žebra, měla nové tetování. Chtěla růži. Myšlenka dobrá, to není žádný laciný tribal z devadesátek. Jenže to provedení… Panebože, to provedení.
Ten tatér musel být buď opilý, nebo se to teprve učil na prasečí kůži. Linky byly křivé a rozteklé. Stínování vypadalo, jako by tam tu barvu naplácal štětcem. Místo elegantní květiny to připomínalo spíš zmačkaný a lehce nahnilý hlávkový salát.
Byla to katastrofa. Absolutní, nefalšovaná katastrofa na celý život.
A teď to nejhorší. Stála tam, s vyhrnutým tričkem, a dívala se na mě. V jejích očích nebyla pýcha. Byla v nich nejistota. Čekala na můj verdikt. Její úsměv byl křehký a já jsem viděl, že ona sama už tuší, že udělala blbost. Že to není ono.
Dívala se na mě a čekala, že ji zachráním. Že řeknu: „Miláčku, to je nádhera! Je to to nejkrásnější tetování, co jsem kdy viděl!“
A já tam jen stál a v hlavě mi běžely dvě možnosti.
První: Zalhat. Říct jí, jak je to úžasné. Dát jí chvilkovou úlevu a falešný pocit štěstí. Ale pak bych se na tu hrůzu musel dívat do konce života a pokaždé si vzpomenout, že jsem jí lhal. A ona by stejně časem poznala, že to není pravda.
Druhá: Říct pravdu. Jemně, opatrně, ale přece. Něco jako: „Je to odvážné, lásko. Ale jsi si jistá, že přesně takhle jsi to chtěla?“ Tím bych jí ale potvrdil její nejhorší obavy. Zlomil bych jí srdce v momentě, kdy je nejzranitelnější. Udělal bych z hezkého večera večer plný slz a výčitek.
Co mám dělat? Jak se z téhle situace dostat?
Miluju ji a nechci jí ublížit. Ale zároveň si nedokážu představit, že bych jí do očí lhal o něčem tak permanentním. Stojím tu, ona na mě stále kouká a čeká na jediné slovo. A já vím, že jakékoliv slovo bude špatně.
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste museli volit mezi upřímností a milosrdnou lží vůči partnerovi? Jak jste se rozhodli? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší to, co se zdá být maličkostí.
