Článek
Poprvé si mě rakovina našla ve čtrnácti. Bojoval jsem a vyhrál. Prožil jsem pak krásný, klidný život až do nedávné preventivní prohlídky v práci. Překvapení! V třiceti letech mám rakovinu znovu. Je to sekundární nádor, úplně jiný orgán, s tím prvním to nijak nesouvisí. Naštěstí teprve druhé stádium, ale můj onkolog mě varoval, že je to agresivní potvora, která roste a šíří se rychle. Museli jsme jednat okamžitě. Slyšet ten verdikt je vždycky zdrcující, ale tentokrát mám pocit, že mě něco nebo někdo opravdu chce zabít.
Mám za sebou operaci a teď přišel čas na chemoterapii. Doktoři rozhodli pro chemoterapii v tabletách, kterou můžu brát doma a do nemocnice jezdit jen na krevní testy a kontroly. Jsem za to vděčný, neměl bych sílu tam docházet každý den. Jsem na neschopence, léčba ze mě vysává veškerou energii, strašně jsem zhubnul. Moje žena Lenka je naprosto úžasná. Předtím jsme si domácí práce dělili rovným dílem, teď se stará o všechno. Když se snažím něco udělat, jen mě zažene se slovy: „Tvoje jediná práce je teď nezemřít.“
Minulý týden nás přišla navštívit tchyně Božena. Ví o mé diagnóze. Ležel jsem na gauči a četl si, Lenka zrovna něco kutala v kuchyni. Tchyně ke mně přišla a spustila: „Podívejme se na něj! Válí se tady na gauči jako paša na pláži! Nestydíš se? Dospělej chlap a válí se tady uprostřed dne, zatímco tvoje ubohá žena dře jako kůň!“ Klidně jsem jí odpověděl, že jsem zrovna po chemoterapii, bolí mě hlava a je mi zle. Jen mávla rukou: „Mladej chlap jako ty a nedokáže porazit nějakou hloupou rakovinu! Těma chemikáliema se nevyléčíš! Na to musíš jít přírodně! Jenom bylinky!“
Později jsem nechtěně zaslechl jejich rozhovor z kuchyně. Božena Lence naléhavě vysvětlovala: „Opravdu bys mu neměla dovolit brát ten jed, co bere, nebo umře. Je to jed, jinak by mu přece nebylo tak špatně. Dnešní doktoři jsou úplně blbí, měli byste hledat bylinnou léčbu!“ Lenka, která má naštěstí víc rozumu než její matka, ji rychle utnula, ať se neplete do věcí, kterým absolutně nerozumí.
Druhý den ráno jsem si šel vzít svou denní dávku chemoterapie. Otevřel jsem skříňku v koupelně, ale léky tam nebyly. Lahvičky zmizely. Beze stopy. Zeptal jsem se Lenky, jestli je někam nepřemístila. Ne. Hledali jsme, ale bylo to zbytečné. Nemohly jen tak vypadnout a nemáme děti ani zvířata, takže není důvod je schovávat. A pak si Lenka vzpomněla. Její matka si těsně před odchodem potřebovala odskočit na toaletu. Mohla ty lahvičky snadno vzít. Její slova o jedovatosti chemoterapie najednou dávala děsivý smysl.
Z mé ženy se v tu chvíli stala saň. Nikdy jsem ji neviděl tak rozzuřenou. Téměř sršela oheň, když se oblékala a vyrazila k matce. Vrátila se asi za půl hodiny, bledá vzteky. Donutila Boženu, aby se přiznala. Ano, vzala je. A když od nás odcházela, vyhodila je do kontejneru na tříděný odpad. Prostě je zahodila.
Moje tchyně si opravdu myslí, že mi prokázala laskavost. Lence v hádce křičela do obličeje: „Copak nevidíš, jak umírá? Jak je křehký? To ho nezabíjí rakovina, ale ty prášky! Zbavila jsem se jich, zachránila jsem ti manžela a ty se mi takhle odvděčíš, urážkami? Běž mu radši koupit nějaké bylinkové čaje!“
Kvůli tchyni jsem vynechal dávku chemoterapie, což je u mé diagnózy velmi vážné. Musel jsem okamžitě za svým onkologem. Když jsem mu řekl, že potřebuji další léky, byl překvapený. „Co se stalo s tou chemoterapií, co jsem vám předepsal nedávno? Tu nemůžete mít ještě spotřebovanou.“ A tak jsem mu musel říct tu absurdní pravdu: „No, víte, pane doktore… moje tchyně mi ukradla chemoterapii.“ Díval se na mě, jako bych právě spadl z Marsu.
Předepsal mi nové balení, upravil dávkování a já teď své léky uchovávám v zamykatelné skříňce. I když mi Lenka přísahala, že její matka už práh našeho domu nikdy nepřekročí.
Zažili jste i vy něco, kde dobře míněná rada nebo pomoc od blízkých překročila všechny meze a ohrozila vás? Podělte se o svůj příběh na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejnebezpečnější lidská hloupost.
