Článek
Nakonec jsem se podělal. Vzdal jsem to a rozhodl se, že za ním půjdu a poslechnu si, co chce. Sám. Bez ženy. Bez matky. Bez sester. Jen já a on.
Vypadal staře a unaveně. A jak jsem předpokládal, nedokázal jsem v sobě najít vztek. Tohle nebyl ten muž, kterého jsem si pamatoval. Byl to jen starý, zlomený člověk. Cítit vztek by bylo plýtvání časem, a přesto jsem ho cítil. Byl jsem tak naštvaný, protože jsem nemohl stát tváří v tvář tomu silnému tyranovi a nechat ho vidět, že ten syn, se kterým zacházel jako s kusem hadru, si vybudoval úžasný život.
Asi hodinu jsme na sebe mlčky zírali. Nakonec jsem našel hlas a řekl: „Tohle je naposledy, co se vidíme, víš to?“ Neodpověděl. Pak řekl: „Vím.“
Zeptal jsem se ho, proč teď? Proč mě chtěl tak nutně vidět, že mi musel posílat vzkazy přes matku?
A tady jsem se dozvěděl, že moje existence pro něj byla hovno. Přiznal, že to udělal jen proto, aby dal klid mé matce. Ona ho o to nepožádala, ale on věděl, že to chce.
Tak jsem se ho zeptal, proč se ke mně celý život choval tak, jak se choval. Odpověděl: „Nikdy jsem nechtěl syna. Nikdy mě to nezajímalo.“
Bolelo to jako čert, ale dál jsem poslouchal. Řekl, že v prvních letech mého života se snažil, aby mu na mně záleželo, ale nakonec si uvědomil, že to nedokáže.
Pak přišel poslední hřebík do rakve mého vztahu s tím mužem.
„Nikdy jsem tě nemiloval, ale ani nenáviděl. Bylo mi to prostě jedno, protože jsem nikdy nechtěl syna. Chtěl jsem tě dát k adopci, když jsi byl malý, ale tvoje matka by mi to nikdy neodpustila. Tak jsem dělal, co jsem mohl, abych tě odstrčil stranou, a ty ses pořád snažil získat můj souhlas. Občas mi tě bylo líto, ale prostě mi to bylo jedno.“
V tu chvíli jsem se rozbrečel. Já, jednatřicetiletý chlap. Nechal jsem svého umírajícího otce v jeho nemocničním pokoji a šel jsem brečet do auta. Mohl jsem prožít celý život, aniž bych tohle věděl. Do prdele s mámou, se sestrami, s mojí ženou i s otcem. Jsem teď tak strašně naštvaný.
Byla ve mně část, která doufala, že zakopeme válečnou sekeru. Ne. Jen jsem se dozvěděl, že jsem mu byl celý život u prdele.
Už o svém otci nikdy nepromluvím. Nepůjdu na jeho pohřeb ani nenavštívím jeho hrob. Až zemře, budu v baru a budu pít, protože ten zkurvysyn je pryč z tohoto světa. A já udělám všechno pro to, abych byl otcem, kterým on nikdy nebyl.
Druhý den ráno jsem si uvědomil, že tenhle rozhovor otevřel rány, o kterých jsem ani nevěděl, že se nikdy nezahojily. Budu o tom mluvit se svou ženou a pravděpodobně i s odborníkem. Nebudu přerušovat kontakt s matkou a sestrami, ale teď potřebuji odstup. Nemusím už mít souhlas umírajícího muže. Vybudoval jsem si dobrý život i bez něj.
Prošli jste si také bolestivým prozřením s rodičem, které změnilo váš pohled na celý život? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami a vaše bolest si zaslouží být slyšena.
