Článek
Stalo se to před dvěma týdny, ale dozvěděl jsem se to až dnes. A teď nevím, jestli se mám smát, nebo utéct a už se nikdy nevracet.
Můj nejlepší kamarád Petr je ženatý s Lucií. Lucka je fotografka, docela uznávaná, měla už i pár výstav. Jsou to skvělí lidi. A mají malého syna, Vojtíška.
Před pár týdny jsem jim ho byl hlídat, aby si mohli vyrazit na zaslouženou večeři. Petr, ačkoliv je to milující manžel, je taky trochu nekompetentní idiot. Koupil Lucce k Vánocům drahý Polaroid, který je samozřejmě o třídu horší než jakákoliv její profesionální technika. Nakonec ten foťák dali Vojtíškovi, kterého ale absolutně nezajímal.
Takže hlídám. Koukáme s malým na pohádky, blbneme a já mezi jeho hračkami zahlédnu ten Polaroid. S Petrem máme dost dětinský smysl pro humor, takže mi v hlavě okamžitě sepnul ďábelský plán.
Vzal jsem ten foťák a v nestřežené chvíli si vyfotil svou chloubu. Své přirození. Svůj penis.
Výsledek byl otřesný. Fotka byla strašně tmavá, rozmazaná a upřímně, nebylo na ní poznat vůbec nic. Vypadalo to jako nějaká abstraktní, nezaostřená šmouha.
Nechal jsem tu fotku Petrovi na stole, přímo na klávesnici. Doufal jsem, že až ji najde, bude chvíli přemýšlet, co to sakra je, a pak se tomu zasměje. Pak jsem na to úplně zapomněl. Hlídání proběhlo v pohodě a já šel domů.
Dnes jsem se u nich stavil na kafe.
Vejdu do kuchyně a okamžitě to vidím. Na zdi. V pěkném, minimalistickém rámečku. Ta fotka. Moje fotka.
Začal jsem se šíleně smát a ptám se Lucky, co to proboha je.
Ona se na mě podívala s výrazem nejpyšnější matky na světě a pronesla: „To je přece Vojtíškova první fotka! Našli jsme ji na Petrově stole, musel mu ji tam nechat jako překvapení. Není úžasný? Takový talent!“
Stál jsem tam, díval se na zarámovanou, rozmazanou fotku svého penisu a poslouchal ódy na umělecký potenciál jejich pětiletého syna.
V hlavě mi jel jenom čistý křik.
Co mám dělat? Mám jim říct pravdu? Mám zničit sen jedné matky o jejím geniálním synovi a zároveň jim sdělit, že mají v kuchyni, v srdci svého domova, vystavené genitálie jejich nejlepšího kamaráda?
Nemám na to koule.
Takže jsem se jen usmál a řekl: „Jo, je to fakt… zajímavý záběr. Má to hloubku.“
A teď jsem odsouzený k tomu, že pokaždé, když k nim půjdu na návštěvu, budu se muset dívat na svůj vlastní zarámovaný penis a tvářit se, že obdivuji umění malého Vojtíška. Můj život je komedie.
Ujel vám někdy nějaký vtípek tak, že se to vymklo kontrole naprosto nečekaným způsobem? Podělte se o své nejlepší „prank gone wrong“ příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Protože nejlepší scénáře píše život sám (a naše vlastní blbost).
