Článek
Stál jsem na kolaudaci bytu mého nejlepšího kamaráda Pavla. Všude smích, hudba, vůně jednohubek. Pavel si zrovna bral stranou svého tátu, aby mu ukázal nějakou prasklinu ve zdi. Viděl jsem, jak je Pavel nervózní z té obrovské hypotéky. A pak jsem zaslechl, jak mu jeho táta položil ruku na rameno a tiše řekl: „Hele, to zvládneš. Jsme na tebe pyšní. A kdyby bylo nejhůř, jsme tu pro tebe. Prostě se ozvi.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí do břicha. Musel jsem odejít na balkon, protože se mi najednou těžko dýchalo. Stál jsem tam, díval se na světla noční Prahy a v hlavě se mi začal odvíjet úplně jiný film. Film mého vlastního dětství. Film plný nenápadných, tichých znamení, která jsem si až do této chvíle odmítal přiznat.
Vybavila se mi situace, kdy mi bylo asi patnáct a rozešla se se mnou první holka. Byl jsem na dně. Pamatuju si, jak jsem se odhodlal jít za tátou do garáže. Něco tam brousil. Když jsem mu se slzami na krajíčku řekl, co se stalo, ani se na mě pořádně nepodíval. Jen prohodil: „To přebolí. Jsi chlap, ne? Tak se z toho nepo…“ a dál se věnoval své práci. Chtěl jsem podporu, dostal jsem pokyn, abych se svými city neotravoval.
Pak přišla další vzpomínka. Základka. Kluci ve třídě si ze mě dělali legraci. Přišel jsem domů a svěřil se mámě. Krájela zrovna cibuli na guláš. „Ale prosím tě,“ mávla rukou, aniž by se otočila. „Kluci se prostě pošťuchujou, to je normální. Nedělej z komára velblouda a běž si napsat úkoly.“ Moje pocity nebyly důležité. Byly jen na obtíž.
Těch situací byly stovky. Moji rodiče byli fyzicky přítomní, ale emočně byli na jiné planetě. Dostal jsem najíst, měl jsem čisté oblečení, pomohli mi s úkoly do fyziky. Ale nikdy se neptali, jak se doopravdy cítím. Nikdy jsme nemluvili o strachu, o smutku, o radosti. V našem domě se emoce prostě nenosily. Heslem dne bylo: „Vyřeš si to sám.“
A já si to řešil. Naučil jsem se být neprůstřelný. Naučil jsem se nedávat nic najevo. Stal se ze mě mistr v předstírání, že jsem v pohodě. Problém je, že jsem tomu nakonec skoro uvěřil i já sám. Až do dnešního večera.
Ta tátova věta Pavlovi mi ukázala, co znamená bezpodmínečná podpora. Co znamená mít bezpečný přístav. Mít někoho, komu můžete zavolat o půlnoci, protože je vám prostě jen mizerně, a on vás neodsoudí ani nepošle do háje.
Když za mnou Pavel přišel na balkon a zeptal se: „Hele, jsi v pohodě?“, dokázal jsem jen kývnout. Zvyk mlčet je příliš silný. Ale v tu chvíli jsem to poprvé viděl jasně. Nejsem divný. Nejsem přecitlivělý. Jen jsem vyrůstal v citové pustině a teď se s tím v dospělosti musím naučit žít.
Ta rána se možná nikdy úplně nezahojí. Ale pojmenovat ji, to je první krok. A já dnes konečně vím, jak se jmenuje.
Připadaly vám některé věci z dětství ‚normální‘, abyste později zjistili, jak moc vás ovlivnily? Někdy jsou nejhlubší rány ty, které nejsou vidět. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě vaše zkušenost pomůže někomu dalšímu pojmenovat tu jeho.
