Článek
Bylo to krásné a chaotické odpoledne. Děti ječely, dospělí se smáli, všude byly drobky z dortu a rozlité pití. Naši přátelé nám pomáhali s chlebíčky, hlídali děti, povídali si. Byla v tom taková samozřejmá, vřelá sounáležitost. A právě v tom chaosu jsem si uvědomil to ticho. To ohlušující ticho mého vlastního dětství.
Moji rodiče nemají přátele. Samozřejmě mají známé. Sousedku, se kterou máma prohodí pár slov o počasí přes plot. Tátova bývalého kolegu z práce, se kterým si jednou za rok dají pivo a postěžují si na politiku. Ale skutečné přátele? Nikdy.
Jako kluk jsem to bral jako fakt. Prostě jsou takoví. Nemají na to čas, náladu, jsou rádi sami. Jejich společenský život se odehrával před televizí, kde běžely Události a po nich nekonečné seriály. Víkendy znamenaly nákup v Kauflandu, práce na zahradě a ticho. Nikdy nám nezvonil telefon „jen tak“. Nikdy nikdo nepřišel na kafe bez ohlášení. Náš dům byl tichá, nedobytná pevnost.
Dlouho jsem si myslel, že je to jejich volba. Že jsou to prostě takoví ti klasičtí čeští „samotáři“, co si vystačí sami. Až teď, když jsem sám dospělý a mám vlastní vztahy, vidím pravdu. Oni nejsou samotáři z volby. Jsou sami, protože neumí být s lidmi.
Nedávno jsem se mámě svěřoval, že má kamarádka těžké období. Čekal jsem účast, podporu. Místo toho přišel okamžitý soud: „No jo, to má z toho, jak si žije. Vždycky byla taková divná.“ Táta zase dokáže hodinu v kuse remcat na všechno od vlády po sousedovic psa, ale ani jednou se nezeptá: „A co ty, Martine? Jak se máš?“
Chybí jim základní sociální dovednosti. Empatie. Schopnost naslouchat. Ochota být zranitelný. Neumí vztahy pěstovat a udržovat, protože to vyžaduje práci a citovou investici. A to je něco, co oni prostě nemají kde brát.
A pak mi to došlo. Ta nejdůležitější a nejbolestivější souvislost. Jak by mi mohli dát citovou podporu, když ji neumí dát ani sami sobě, ani nikomu jinému? Jak by mě mohli naučit, co je to přátelství, když ho sami nikdy nepoznali?
Jejich neschopnost navázat a udržet si přátelství byla jen zrcadlem jejich neschopnosti skutečně se citově napojit na mě. Ta prázdnota v jejich společenském životě byla stejná prázdnota, jakou jsem cítil já, když jsem jako kluk potřeboval pochopení, a ne jen teplou večeři. Nebyli zlí. Byli jen… nekompetentní v oblasti citů.
Už se na ně nezlobím. Místo toho cítím obrovský smutek. Vidím dva osamělé lidi, kteří žijí vedle sebe, ale ne spolu. Uvězněné v tiché pevnosti, kterou si kolem sebe postavili. A já vím, že je z ní nedokážu dostat. Ale můžu udělat jednu věc. Můžu se postarat o to, aby můj syn vyrůstal v domě, kde dveře nejsou nikdy zamčené. V domě plném smíchu, přátel a toho krásného, životodárného chaosu.
Vyrůstali jste také v sociálním vakuu? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o rodičích bez přátel a o tom, jak vás to ovlivnilo, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílený postřeh pomůže pojmenovat věci, které jsme jen nejasně cítili.
