Článek
Od naší svatby před třemi lety bylo všechno… divné. Vím, že se lidé mění, ale moje žena Tereza se změnila drasticky. Těsně před obřadem si své tmavě hnědé vlasy odbarvila na blond. Když kráčela k oltáři, na vteřinu jsem si myslel, že jsem ve špatném kostele. Po líbánkách jsme se nastěhovali do našeho prvního domu a ona se proměnila v posedlou hospodyňku. Dřív jsme se o úklid dělili, teď trvala na tom, že všechno udělá sama, než jsem se k tomu vůbec dostal.
Ale to nejhorší bylo, jak se po svatbě citově uzavřela. Když jsme spolu chodili, vyprávěla mi dlouhé, zmatené příběhy o svých pocitech, stěžovala si, když ji něco štvalo. Miloval jsem, že vím, co se jí honí hlavou. Po svatbě to přestalo. Náhle. Když se jí zeptám, jaký měla den, odpoví jen „fajn“ nebo „super“. Už se mnou nikdy nemluví o svých pocitech.
Asi rok po svatbě jí zemřel dědeček. Řekla mi to? Ne. Řekla mi, že musí na služební cestu na druhý konec republiky. Nic jsem netušil. Druhý den mi její bratr napsal esemesku, že je našim líto, že mě neviděli na pohřbu. Když jsem jí volal a ptal se, proč mi proboha lhal, řekla jen: „Nechtěla jsem tě zatěžovat. Máš toho hodně.“
Pak začaly „nečekané rodinné výlety“. Má velmi blízký vztah se svou rodinou, takže když poprvé řekla, že jede s bratrem kempovat na jejich starou chatu, byl jsem jen trochu zklamaný, že mě nepozvala. Ale když se to stalo podruhé, začaly mi v hlavě zvonit alarmy.
Začal jsem si myslet, že mě podvádí.
A před pár týdny přišla ta poslední kapka. Oznámila mi, že je těhotná. Byl jsem v sedmém nebi. Dokud jsem se nezeptal, v kolikátém je týdnu. „Asi tak dvanáctý nebo třináctý,“ řekla nonšalantně. Byla těhotná tři měsíce a ani se neobtěžovala mi to říct.
To byl pro mě konec. Byl jsem si jistý, že mě podvádí a že to dítě není moje. A tak jsem udělal něco, na co nejsem hrdý. Špehoval jsem ji. Můj kamarád, rozvodový právník, mi poradil, jak na to. Nainstaloval jsem jí do notebooku keylogger. Čekal jsem to nejhorší. Ale to, co jsem našel, bylo nějakým zvráceným způsobem ještě mnohem horší.
Nenašel jsem žádné žhavé zprávy od milence. Zjistil jsem, že si každý den píše deník do Wordu. Vím, že jsem měl přestat, jakmile jsem věděl, že mě nepodvádí. Ale nemohl jsem. Přečetl jsem si všechno. Všech sedm dokumentů, roky a roky jejích nejtajnějších myšlenek.
Moje žena mě nepodvádí. Moje žena je v prdeli. Nenávidí sama sebe, trpí těžkými depresemi a absolutně mi nedůvěřuje.
Všechny ty divné věci měly najednou své smutné, sebemrskačské vysvětlení. Nenávidí své blond vlasy, ale píše si: „Vím, že by se se mnou rozvedl, kdybych se vrátila k hnědé, protože manželky mají být blondýny.“ Tahle věta „manželky mají být“ se táhla vším. Myslí si, že manželky mají být tiché, proto se mnou nemluví. Myslí si, že manželky mají „manželům život ulehčovat, ne ztěžovat“, proto mi neřekla o smrti dědečka.
Neřekla mi, že dostala obrovské povýšení a přidáno, protože „by mě opustil, kdyby věděl, že vydělávám víc než on. Muži to nesnesou.“ Bolelo mě, že mě vidí jako nějakou jednorozměrnou karikaturu manžela z padesátých let.
Ale to, s čím se nedokážu vyrovnat, je, že mi lhal o těch nejdůležitějších věcech. Nevím, jestli jí dokážu odpustit, že mi neřekla o těch potratech. Ty „nečekané rodinné výlety“ byly ve skutečnosti chvíle, kdy potratila dvě naše děti. Jedno v pátém, druhé asi v desátém týdnu. Jela se z toho dostat k rodičům, kde ji podporovali její sourozenci. Ale já ne. Nemohl jsem tam pro ni být, protože si myslí, že bych ji okamžitě opustil, kdybych věděl, že „zabila“ naše děti. Je přesvědčená, že oba potraty způsobila, protože před lety, než jsme se vzali, kouřila trávu.
Jsem naprosto v šoku. Nevím, co si mám myslet. V tom samém deníku píše stránky o tom, jak moc mě miluje, že jsem její spřízněná duše a že by pro mě udělala cokoliv. Ale zároveň si myslí, že každý můj polibek a každé „miluji tě“ je lež. Náš sňatek je lež. Ta sebevědomá žena, kterou jsem si bral, je ve skutečnosti plná sebenenávisti a hluboké deprese. Vůbec ji neznám.
Vím, že potřebuje pomoc. Ale nevím, jak jí ji zařídit. Nemůžu jí říct, že jsem četl její deník. Jestli mi teď nedůvěřuje ani trochu, nedokážu si představit, co by si myslela, kdyby věděla, že jsem četl šest let jejích soukromých myšlenek. Mám pocit, že jakýkoliv krok, který udělám, bude špatný. Co mám dělat?
Pozorujete na svém partnerovi změny, kterým nerozumíte? Jak se vyrovnat s tím, když zjistíte, že ten, koho milujete, tajně trpí? Podělte se o své příběhy a rady na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší bitva ta, kterou nevidíme.
