Článek
Stručně řečeno, můj synovec Petr je extrémně talentovaný hokejista. Je mu čtrnáct. Co jsem ale nevěděla, bylo to, že můj bratr, jeho otec, ho tlačil za hranice jeho možností. Až do bodu, kdy ho ohrožoval na zdraví.
Jak to vím? Protože jednoho dne po škole jeho třináctiletá sestra Klára sebrala veškerou odvahu, zašla za svou třídní učitelkou a řekla jí, co se doma děje.
Učitelka okamžitě kontaktovala OSPOD. Když sociálka a policie přijeli k nim domů, našli mého synovce dehydrovaného, jak zvrací do záchodu.
Následovalo rychlé řízení. Moje neteř a synovec se přestěhovali z Plzně do Brna, aby žili u naší šestadvacetileté sestřenice.
A teď přichází ta nejhorší část. Moje rodina – babička, děda, druhá teta – nazývá Kláru zrádkyní. Protože můj bratr je teď „v depresích“, že nemůže vidět své děti. Neřeší, že týral svého syna. Řeší, že třináctiletá holka „udělala ostudu“ a „donášela na vlastního tátu“.
Můj synovec mi přitom sám řekl, že své sestře nemůže dostatečně poděkovat. Že mu zachránila život.
Máte nějakou radu, co dělat? Protože já už nevím. Jak mám mluvit s lidmi, kteří mají takhle převrácený morální kompas? Jak mám bránit malou holku, která udělala tu nejstatečnější věc na světě, před její vlastní rodinou?
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy se vaše rodina postavila na stranu agresora místo oběti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší bojovat za správnou věc proti vlastním lidem.
