Článek
Vždycky jsem byla ta, na kterou je spoleh. V práci, v životě, kdekoliv. Šéf v naší pražské agentuře mě chválil za „excelentní výsledky“, protože jsem každou prezentaci pilovala do dvou do rána. Považovala jsem to za profesionalitu, ne za posedlost. Pletla jsem si perfekcionismus s dokonalostí.
Když kolegyně nestíhala, samozřejmě jsem jí pomohla. Zůstala jsem přes víkend v kanceláři a dodělala její část projektu. „Jsi poklad, Martino, tak velkorysá,“ říkali všichni. Já si myslela, že jsem dobrý člověk. Pletla jsem si přehnané nasazení s velkorysostí.
Doma to nebylo jiné. Partner měl tendenci nechávat věci tam, kde mu upadly od ruky. Místo hádky jsem to po něm v tichosti uklidila. Proč dělat dusno kvůli ponožkám na zemi? Říkala jsem si, že jsem mírumilovná a tolerantní. Pletla jsem si vyhýbání se konfliktu s klidem.
Můj diář byl moje svatyně. Každá hodina naplánovaná, dovolené zamluvené rok dopředu. Dávalo mi to pocit bezpečí, iluzi, že mám svůj život pevně v rukou. Pletla jsem si potřebu všechno kontrolovat s pocitem bezpečí.
Byla jsem vrba i záchranářka pro všechny své přátele. Sousedce jsem pomáhala s daňovým přiznáním, kamarádce jsem přepisovala životopis. Cítila jsem se užitečná a silná, když jsem mohla „opravovat“ jejich životy. Myslela jsem, že jim dávám sílu. Pletla jsem si snahu opravovat ostatní s jejich posilováním.
Když mi bylo nejhůř, nikdo to nepoznal. Když mi šéf ukradl nápad a odprezentoval ho jako svůj, jen jsem se usmála a polkla ten vztek. Vybuchnout by bylo nedospělé, neprofesionální. Říkala jsem si, že jsem nad věcí. Pletla jsem si potlačování hněvu se zralostí.
I když jsem padala únavou, nikdy jsem nikoho nepožádala o pomoc. Když jsem dostala chřipku, vařila jsem si čaj sama a u toho na dálku řešila pracovní maily. Byla jsem přece soběstačná žena, která všechno zvládne. Pletla jsem si neochotu požádat o pomoc s nezávislostí.
A hlavně, zoufale jsem toužila po pochvale. Každé „děkuju“, každé „jsi úžasná“ bylo jako droga. Potvrzení, že to dělám dobře, že mám nějakou hodnotu. Byla jsem závislá na potvrzení zvenčí, ale myslela jsem si, že si tím buduju sebevědomí. Pletla jsem si hledání validace se sebedůvěrou.
Seděla jsem tam, na té studené podlaze, a slzy mi tekly po tváři. A najednou mi to všechno došlo. Můj život nebyl skvělý. Byl to jen dokonale organizovaný únik. Únik před pocitem, že si lásku a uznání musím zasloužit. Že musím být hodná, výkonná a nápomocná, aby mě měli lidi rádi.
Tohle nebyla síla. To byla jen ozvěna malého dítěte, které se kdysi dávno naučilo, že jeho potřeby nejsou důležité. A to dítě teď sedělo v těle čtyřiatřicetileté ženy na podlaze v koupelně a konečně se zhroutilo.
Poznáváte v Martinině příběhu sami sebe? Možná je čas přestat si plést sebedestruktivní vzorce s ctnostmi. Pokud se chcete podělit o svou zkušenost, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami.
