Článek
Posledních pár dní bylo peklo. Dlouhý a nudný příběh ve zkratce: dostala jsem záchvat a přivítala se obličejem se dveřmi své ložnice. Po zábavné jízdě v sanitce a sérii testů si mě nechali na neurologii. Třetí den mi konečně bylo lépe, odpojili mě od kapaček a já se rozhodla, že si dopřeju výlet do kantýny pro něco lepšího, než je nemocniční strava.
Moje žena mi sice přinesla oblíbenou mikinu a čisté prádlo, ale na kalhoty nějak zapomněla. Jedna úžasná sestřička se nade mnou slitovala a sehnala mi erární modré kalhoty. A tak jsem se šťastně, i když pomalu, šourala chodbou. Už jen to, že nejsem zamotaná v hadičkách, mi zvedlo náladu.
Jenže všechna radost zmizela, když jsem došla k výtahům. Z jednoho vystoupila asi šedesátiletá žena s výrazem, jako by právě spolkla celou lahev octa. Rty měla stažené tak pevně, až to nebylo hezké. Snažila jsem se jí vyhnout, ale ona zamířila přímo ke mně, vrazila mi do osobního prostoru a spustila.
„No konečně! Jedna z vás líné pakáže mě konečně odvede za synem a vysvětlí mi, co s ním je! Jsem jeho matka a ta jeho žena se o něj evidentně nestará, jak by měla.“
„…cože?“ zmohla jsem se jen na nechápavý pohled.
„Nedělejte ze sebe blbou, na to nejste dost hezká. Vím, že tu můj syn leží. Jmenuje se Novák a přivezli ho v pátek. Chci ho okamžitě vidět!“
„Promiňte, ale já tady nepracuju,“ pokusila jsem se o vysvětlení.
„Co tím jako myslíte? Máte na sobě nemocniční oblečení, jste sestra! A TEĎ MĚ ODVEĎTE ZA MÝM SYNEM, VY HLUPAČKO!“
To už mě začala štvát. „Paní, nejsem sestra. Ne každý, kdo má na sobě modré kalhoty, je sestra. Jen jsem nechtěla jít do kantýny v andělíčku s holým zadkem.“
„To je jen výmluva, abyste se vyhnula problémům, protože jste neschopná! Chci mluvit s vaší nadřízenou! Okamžitě!“
Zvedla jsem ruku s identifikačním náramkem pacienta a jasně viditelným červeným pruhem pro alergiky. „Fakt ne. Jsem pacientka a nemusím vám nic vysvětlovat. Běžte si najít někoho jiného, ale zkuste na něj nebýt taková semetrika.“
V tu chvíli už k nám mířily dvě skutečné sestry, včetně vrchní. Ta nasadila takový výraz, že i já bych se bála. Ale octová tvář se nezalekla. Vrhla se k ní a začala chrlit jméno a datum narození svého syna a do toho ječela, že mě mají okamžitě vyhodit za neschopnost a drzost.
Vrchní sestra s ledovým klidem, který jí upřímně závidím, pronesla: „Paní, ona tady nepracuje. A poprosím vás, abyste se zklidnila. Jste v nemocnici.“ Ale žena byla jako zaseknutá deska a stále opakovala, že mám dostat padáka. Po pár minutách marného vysvětlování se vrchní sestra, která si už masírovala spánky, otočila na mě. „Hej, Martino, máte padáka, ano?“
„…dobře?“ pípla jsem.
„Tak běžte,“ řekla, podržela mi výtah a já konečně unikla. Kakao a Míša řez mi nikdy nechutnaly víc.
Ale tím to nekončí. Jak se ukázalo, když našli informace o jejím synovi – který ležel jen dva pokoje ode mě – zjistili, že má u svého jména poznámku: matka má přísný zákaz návštěv za jakýchkoliv okolností. Když jsem se vracela z kantýny, sledovala jsem, jak ji ochranka táhne vestibulem, zatímco ona kope, kouše a ječí.
A nejlepší na konec? Pan Novák se za mnou večer zastavil, aby se omluvil za svou matku. Zpráva o šílené ženské se roznesla po celém oddělení. Ukázalo se, že proti ní mají dokonce soudní zákaz styku. Vypadá to, že z nás budou parťáci na rehabilitaci a budeme si moct vyměňovat historky o našich šílených matkách.
Byli jste svědky podobně bizarní scény na veřejnosti? Obdivujete práci zdravotních sester, které se s takovými lidmi musí potýkat denně? Napište mi své postřehy a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
