Článek
Před pár měsíci mi zemřela máma a já se musel nastěhovat k tátovi a jeho nové rodině. Život se mi změnil v peklo. Jeho žena mě zamykala před bytem a můj nevlastní bratr mi na kusy roztrhal poslední fotky mámy. Jediným světlem na konci tunelu byla nabídka tátova nejlepšího kamaráda Jirky a jeho manžela Bořka, že se můžu přestěhovat k nim.
Poslechl jsem rady z internetu a napsal Jirkovi. Navrhl, abychom šli všichni na oběd. Já, táta, Jirka a Bořek.
Seděli jsme v pizzerii a já byl tak nervózní, že jsem nedokázal ani jíst. Bylo to na mně asi vidět, protože Jirka se toho ujal sám. Klidným hlasem tátovi řekl, že si myslí, že by pro mě bylo lepší, kdybych bydlel u nich.
Táta vypadal, jako by spadl z Marsu. „Proč bys chtěl odejít?“ zeptal se mě.
Jirka s Bořkem mu připomněli všechno, co se u nich doma dělo. Roztrhané fotky, to zamykání… Já jsem jen mlčel a koukal do talíře.
V tátovi se něco zlomilo. Vypadal smutně, skoro zničeně. A mně ho bylo strašně líto. Cítil jsem se provinile, že chci odejít. A pak se zeptal tou nejdůležitější otázkou: „Opravdu chceš jít, Matěji?“
Celá moje bytost doufala v jiný scénář. Chtěl jsem, aby řekl: „Ne, zůstaň. Omlouvám se. Všechno napravím. Jsi můj syn a já tě nedám.“
Místo toho jsem zašeptal: „Ano.“
A on jenom okamžitě souhlasil. „Dobře.“
V tu chvíli mi došlo, že je konec. Že o mě nebojuje. Že mě nechá jít, jako bych byl jen nějaká věc, které se snadno zbaví. Po smrti mámy byl on to jediné, co mi z rodiny zbylo. A tenhle pocit, že mu na mně nezáleží, bolel víc než všechny facky od nevlastního bratra.
Bořek mě odvezl k nim do bytu na Vinohrady, zatímco Jirka jel s tátou pro moje věci. Měli pro mě připravený pokoj. Bylo to neskutečné. Bořek se mi omlouval, že s touhle nabídkou nepřišli dřív.
Když Jirka přivezl moje věci, nechali mě o samotě, abych se z toho všeho vzpamatoval. Zalehl jsem do postele a spal jsem skoro šestnáct hodin v kuse. Bylo to, jako by ze mě spadla tíha celého světa.
Poslední týden je jako sen. Jirka s Bořkem jsou neuvěřitelně hodní. Mluvili se mnou o tom, že mi najdou terapeuta, abych se vyrovnal se smrtí mámy i se vším, co se dělo u táty. Chtějí mi zařídit přestup na jinou školu, abych nemusel potkávat svou nevlastní sestru a lidi, co znali mého nevlastního bratra.
Poprvé po měsících mám pocit, že můžu konečně volně dýchat. Že nemusím být neustále ve střehu a čekat, odkud přijde další rána.
Táta se za ten týden skoro neozval. Nevím, co s námi bude. Ale teď, v tuhle chvíli, jsem v bezpečí. A to je asi to nejdůležitější.
Mimochodem, stala se ještě jedna věc. Bořkova sestra nějakým zázrakem našla můj příběh na internetu a poslala mu ho. Vůbec netušili o tom incidentu s fotkami. Omluvili se mi, že nezasáhli dřív, že netušili, jak zlé to doopravdy bylo. Znovu mě ujistili, že u nich můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. V tu chvíli jsem jim konečně dokázal poděkovat. Byl to hodně silný a emotivní moment.
Takže tak. Mám nový domov. A možná i novou, lepší rodinu.
Ocitli jste se v situaci, kdy vás vlastní rodina zklamala? Našli jste oporu tam, kde byste ji nečekali? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Váš příběh může dát sílu někomu, kdo ji právě teď potřebuje.
