Článek
S Lucií (28) jsme se dali dohromady loni v listopadu. Je skvělá, vtipná, krásná a já ji opravdu miluju. Jenže poslední dobou mám pocit, že mi plánuje život a zapomněla se mě u toho na cokoliv zeptat.
Začalo to vlastně docela nevinně. Loni v červnu jsem si pronajal větší byt na Letné. A Lucie se ke mně tak nějak automaticky nastěhovala. Vlastně se mě ani neptala, prostě jednoho dne přinesla zbytek svých věcí. Bylo to fajn, užíval jsem si, že ji mám u sebe, a tak jsem to neřešil.
První skutečný šok přišel letos v říjnu. Oznámila mi, že si vzala hypotéku na byt v novostavbě. Jen tak. Bez jakékoliv předchozí debaty. Když jsem se zmohl na to, že mi to přijde příliš rychlé, odbyla mě větou: „Neboj, to s tebou nemá nic společného.“
Snažil jsem se jí vysvětlit, že se tam stěhovat nechci. Je to v Hostivici, což je pro mě strašně daleko do práce. Musel bych si koupit auto a trávit hodiny denně dojížděním. A tehdy obrátila. Najednou to se mnou společného mělo až moc. Obvinila mě, že to s ní nemyslím vážně a že nejsem ochotný pro náš vztah nic obětovat.
Byt má být hotový až v prosinci, tak jsem jí řekl, že si to promyslím. Byla to lež. Nebo spíš zbabělost. Jen jsem se chtěl vyhnout hádce.
Od té doby se ale její představy nabalují jako sněhová koule. Z „jejího“ bytu se stal „náš“ byt. Očekává, že jí budu přispívat na hypotéku. Že ze svých úspor zaplatím vybavení. Že si napůl koupíme auto. Nic z toho jsem nikdy neschválil.
A pak přišla ta největší rána. Oznámila mi, že do dvou let očekává děti. A pokud se k tomu nebudu mít, klidně půjde do spermabanky. Jen tak, mezi řečí, jako by mluvila o tom, co bude o víkendu k obědu.
Co na to říkám já? Většinou jen: „Dobře, lásko, promyslím si to.“ Chci mít klid. Chci se vyhnout konfliktu. Miluju ji a miluju náš život takový, jaký je teď. V našem bytě na Letné, bez hypotéky, bez auta a rozhodně bez dětí.
Nikdy jsem o tomhle s nikým nemluvil, ani to nepsal. A čím víc teď koukám na ta písmena na obrazovce, tím víc si uvědomuju, jak šíleně to celé zní. Jako by mi někdo ukradl život a psal za mě scénář, který nechci hrát.
Problém je, že se s ní bojím rozejít. Nikdy v životě jsem se s nikým nerozešel já. Ta představa mě naprosto paralyzuje. Představa, že jí ublížím.
A tak jen neustále přemýšlím. Dokola a dokola si v hlavě přehrávám rozhovory, které nikdy neproběhly. Už se z toho zblázním.
Miluju ji, ale zároveň mě dusí. Cítím se jako v pasti, kterou jsem si sám pomohl postavit svou vlastní nerozhodností a strachem.
Vím, že bych to měl ukončit. Ale jak? Jak se to dělá? Jak seberete odvahu a řeknete člověku, kterého milujete, že jeho sen je vaše noční můra?
Cítíte se ve vztahu jako ve zlaté kleci? Plánuje váš partner budoucnost bez vás? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je potřeba slyšet cizí názor, abychom našli odvahu jednat.
