Článek
Stalo se to, když mi bylo asi čtrnáct let, ale dodnes si pamatuji ten pocit nepohodlí a zmatku, který ve mně ta situace zanechala.
Naše škola byla od mého domova asi deset minut jízdy autem. Moji rodiče se domluvili se sousedy, že budu jezdit do školy s jejich synem Jakubem, který byl ve stejném ročníku. Moji rodiče nás ráno oba odvezli do školy a Jakubova matka nás po škole vyzvedávala.
Jakub byl normální, tichý kluk. Naše party kamarádů se nepřekrývaly, takže jsme se ve škole kromě společného dojíždění moc neviděli. Jeho matka byla velmi upovídaná. Neustále se mě vyptávala, co se děje ve škole. Nebyla jsem zvyklá sdílet s ní všechny drby, ale obecně jsem jí říkala o věcech jako školní divadlo nebo vědecký veletrh. Byla to vždy asi desetiminutová konverzace a pak jsme byli zpátky v našem bytovém komplexu.
Pak ale jednoho dne nastal podivný zvrat.
Jakub ten den seděl na zadním sedadle, já na předním. Jeho matka najednou řekla: „Víš, Aničko, já si myslím, že byste s Jakubem byli tak krásný pár. Měla bys být jeho přítelkyně.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Myslím, že jsem zamumlala něco jako: „Ehm, o tom nevím,“ a zírala jsem z okna, snažila se předstírat, že se to neděje. Proč to říkala? Vůbec mě neznala. Sotva jsem znala Jakuba. V autě zavládlo neuvěřitelně trapné ticho. Ani jsem se neotočila, abych navázala oční kontakt s Jakubem. Předpokládala jsem, že je mu to pravděpodobně stejně nepříjemné jako mně.
Když se rodiče ten večer vrátili domů, řekla jsem jim to. Máma s tátou řekli, že bych s Jakubem už neměla jezdit. Tátova přesná slova byla: „Kolem takových lidí nemusíš být.“
Nechtěla jsem o tom nikomu ve škole říkat. Nebyla to Jakubova chyba. Nechtěla jsem ho ztrapnit nebo se mu vysmívat. Mlčela jsem. Přestala jsem s nimi jezdit, ale nikomu jsem nic neřekla.
Ale to nebyl konec.
Poté se Jakubova matka začala objevovat na místech, kde bych byla já. Chodila jsem v sobotu do parku hrát frisbee. A najednou jsem tam začala vídat i ji. Jen tam seděla na lavičce a usmívala se na mě. Pochopila, že tam chodím každou sobotu dopoledne, a začala tam chodit také. Předtím jsem ji tam nikdy neviděla.
Byly i další příklady. Objevila se v nehtovém studiu, kam jsem chodila. Nikdy předtím tam nebyla, ale po ukončení našeho společného dojíždění jsem ji tam viděla dvakrát během jednoho měsíce. Možná to všechno byla jen náhoda, ale já vím, že nebyla.
Jednoho dne za mnou přišla v knihovně a řekla něco jako: „Je tak hezké tě tu vidět! Vsadím se, že by Jakub byl moc rád, kdybys ho brzy přišla navštívit. Měli byste se vídat víc.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Vše, na co jsem se zmohla, byl trapný úsměv a zamumlání něčeho jako: „Jo, jasně, možná.“
Nakonec jsem o tom musela říct rodičům. Promluvili si s Jakubovou mámou a řekli jí, aby mě nechala na pokoji. A pokud vím, tím to skončilo.
Byla to prostě opravdu divná situace. Od té doby jsme se téměř nikdy neviděli. Doufám, že to znamená, že mi přestala věnovat pozornost.
