Článek
Moje žena Lenka z duše nenávidí dvě příchutě: pomerančovou a limetkovou. Já pomerančovou miluju a limetkovou mám rád. Na tomto jednoduchém faktu byl postaven jeden z pilířů našeho třináctiletého manželství.
Vždy, když jsme si otevřeli sáček gumových medvídků Haribo, Lenka pečlivě vybrala všechny oranžové a zelené a s láskou mi je podala. Pro ni to byly odpadní příchutě. Pro mě to byl bonus. Já jí na oplátku vždycky přenechával bílé, ananasové, které pro změnu nemusím já. Byla to naše malá, dokonalá symbióza.
Jenže náš vztah byl postaven na lži. Na mé lži.
Krátce po naší svatbě, asi před třinácti lety, jsem se z nějakého důvodu zadíval na zadní stranu sáčku. A tam jsem to zjistil. Černé na bílém. Zelený medvídek není limetkový.
Je jahodový.
V tu chvíli jsem stál na křižovatce. Měl jsem jí říct pravdu a zničit náš dokonalý systém? Nebo jsem měl mlčet a dál si užívat sladké plody jejího omylu?
Zvolil jsem lež. Tedy, přesněji řečeno, lež zamlčením. A tak jsem celých třináct let tiše přijímal nejen oranžové medvídky, ale i ty zelené, jahodové. Pochutnával jsem si na svých malých, sladkých lžích a svět byl v pořádku.
Až do včerejšího večera.
Seděli jsme u televize, zrovna běžela Výměna manželek. Lenka otevřela sáček medvídků a jako vždy mi začala podávat oranžové a zelené kousky. Idylka.
Pak se ale na chvíli zarazila. Z nějakého nepochopitelného popudu osudu otočila sáček a začala si číst tu drobnou legendu na zadní straně.
Viděl jsem to v přímém přenosu. Její oči se pomalu rozšířily do velikosti pivních tácků. V obličeji se jí zračil šok, zděšení a začínající prozření.
Otočila se na mě pomalu, v ruce svírala sáček jako důkazní materiál u soudu. „Michale,“ řekla ledovým hlasem. „Ty jsi věděl, že ti zelení jsou jahodoví?“
Moje chvíle pravdy nastala. Mohl jsem lhát dál, ale věděl jsem, že je konec. Jen jsem poraženě přikývl.
„Jak dlouho?“ zeptala se a v jejím hlase byla slyšet třináctiletá křivda. „Asi… tak dlouho, co jsme manželé,“ přiznal jsem barvu.
Ten pohled plný zrady si budu pamatovat do konce života. Bylo to, jako bych jí přiznal nemanželské dítě.
Okamžitě přestala s podáváním. Sáček si přitiskla k sobě jako poklad. A pak, abych si svou zradu plně vychutnal, začala mi na truc jíst ty oranžové. Schválně. S pomstychtivým výrazem je žvýkala a dívala se mi přitom do očí.
Válka o gumové medvídky začala. A já vím, že jsem ji prohrál. Éra, kdy mi byly sladkosti servírovány pod nos, je u konce. Je čas začít si kupovat vlastní.
Máte ve vztahu podobnou, dlouho utajovanou maličkost, která by mohla způsobit „krizi“? Podělte se o svůj vtipný příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Pojďme se společně zasmát těm našim malým lžím.
