Článek
Když jsme se s Jirkou před pěti lety seznámili, byl to ten nejnormálnější, nejúžasnější chlap na světě. Vtipný, sečtělý, pracoval jako programátor, zajímal se o historii, jezdili jsme na výlety, smáli se stejným věcem. Byla jsem přesvědčená, že jsem našla toho pravého. Jenže pak přišel covid. A s ním se pomalu, ale jistě začal měnit i můj Jirka.
Začalo to nevinně. Pár článků na pochybných webech, pár videí na YouTube, která zpochybňovala oficiální verze. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, říkala jsem si, že je dobré být kritický a nepolykat všechno, co nám servírují v televizi. Jenže pak se z kritického myšlení stala posedlost.
Dnes, o pár let později, žiju s cizím člověkem. S mužem, jehož svět je plný tajných spolků, ještěřích lidí, chemtrails a spiknutí globálních elit. Ten vtipný a pohodový Jirka je pryč. Místo něj je tu nervózní muž, který s nedůvěrou kouká na oblohu, jestli z letadel nepadá „ten jed“. Přelepuje si kameru na notebooku, protože „nikdy nevíš, kdo tě sleduje“. Přestal pít vodu z kohoutku, protože je prý plná „chemikálií, co nám zatemňují mysl“, a donutil mě koupit drahý filtr, který teď zabírá půlku naší malé kuchyně.
Nejhorší jsou ale rodinné oslavy. Minulý měsíc jsme byli u mých rodičů na nedělním obědě. Můj táta se jen tak mimochodem zmínil o počasí a Jirka okamžitě spustil dvacetiminutovou přednášku o tom, jak „oni“ uměle ovládají počasí pomocí tajných technologií. Viděla jsem ty nechápavé a soucitné pohledy mé rodiny. Bylo mi tak trapně, že bych se nejradši propadla do země. Chtěla jsem křičet, bránit ho, ale zároveň jsem věděla, že cokoliv řeknu, bude to jen další důkaz, že jsem „naivní ovce, co ještě neprozřela“.
Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Xkrát. „Jirko, lásko, nemyslíš, že to už trochu přeháníš? Pojďme se bavit o něčem jiném, pojďme do kina, na procházku…“ Ale je to jako mluvit do dubu. Okamžitě se stáhne, naštve se. Prý ho nechápu, prý jsem součástí toho systému, prý spím a on se mě snaží jen probudit.
Miluju toho kluka, kterým kdysi byl. Miluju vzpomínky na naše začátky. Ale ten muž, se kterým teď sdílím postel, ten mě děsí. Je to muž, který ztratil radost ze života a nahradil ji strachem a paranoiou. A já se bojím, že ho ztrácím taky. Že už ho z té králičí nory plné lží a nenávisti nikdy nevytáhnu. A co je nejhorší? Nevím, jestli mám sílu tam za ním lézt a jestli o to vůbec stojím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
