Článek
Zamilovala jsem se do Luďka před rokem. Po všech těch nagelovaných frajerech, co řešili jen značky oblečení a fotky na Instagramu, mi přišel jako zjevení. Skromný, inteligentní chlap, který si uměl vážit peněz a nepotřeboval k životu luxus. Měl své zásady, mluvil o udržitelnosti a neplýtvání. Imponovalo mi to. Tak moc, že jsem po půl roce souhlasila, aby se ke mně a k mému šestiletému synovi Adámkovi nastěhoval. A tehdy začalo to pravé dobrodružství.
Jeho „šetrnost“ totiž není jen o tom, že nakupuje v akcích v Kauflandu nebo že si místo nové košile koupí jednu v sekáči. Kdepak. To by bylo ještě roztomilé. Luděk posunul šetření na úplně novou, pro mě dosud nepoznanou úroveň.
První šok přišel, když jsem ho našla, jak se sprchuje v dětské vaničce, kterou jsem měla schovanou ve sklepě pro případné druhé dítě. Stál v našem sprchovém koutě, v té malé plastové věci, a opatrně se poléval vodou z kelímku, aby ani kapka nepřišla nazmar. „Co to, proboha, děláš?“ zeptala jsem se ho. A on mi s naprosto vážnou tváří vysvětlil, že takhle ušetří obrovské množství vody. A tu použitou, špinavou vodu pak v kyblíku přenáší na záchod, kde s ní celý den splachuje.
A tím to nekončí. Nic se nesmí vyhodit. Kelímky od jogurtů se vymývají a schovávají, „co kdyby se hodily na sazeničky“. Prošlé jídlo? „To se převaří, tomu nic není!“ I když je na něm lehká vrstva plísně. Jednou jsem ho přistihla, jak se snaží slepit rozbitý talíř vteřinovým lepidlem, protože „ještě poslouží“.
Brala bych to s humorem, kdybych se nezačala bát o Adámka. Minulý týden jsem ho slyšela, jak Luďkovi hrdě hlásí: „Ludi, podívej, já taky šetřím vodu!“ A ukázal mu, jak si po vyčurání nespláchl. Luděk ho za to pochválil! Nebo když nedávno Adámek našel na ulici zrezivělý hřebík a chtěl si ho schovat se slovy „ten se bude hodit“, věděla jsem, že je zle.
Snažila jsem se s Luďkem mluvit. Říkala jsem mu, že ho miluju, ale že tohle je už moc. Že nechci, aby můj syn vyrůstal v přesvědčení, že splachovat záchod je plýtvání a že plíseň na jídle je jen „koření života“. Ale on to nechápe. Prý jsem rozmazlená moderní dobou a neumím si vážit věcí.
Miluju ho, fakt. Ale zároveň mám strach. Nechci, aby se můj syn naučil, že šetřit se má i na úkor hygieny a zdravého rozumu. Nechci, aby se za nás jednou styděl, až si k nám přivede kamarády. Co mám dělat? Mám ho dál milovat i s jeho kyblíkem špinavé vody vedle záchodu, nebo mám zachránit svého syna před životem extrémního frugalisty? Jsem v koncích.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
