Článek
Měly křupavou, popraskanou kůrku, naříznutou do uměleckých vzorů, a střídku s velkými, nepravidelnými oky. Vypadalo to jako umění. Všichni moji známí, od hipsterských kamarádů až po maminky na mateřské, najednou pekli vlastní chleba. A já jsem propadl pocitu, že mi něco uniká. Že zatímco se svět posouvá k autenticitě a poctivým surovinám, já stále kupuji gumovou, průmyslově vyrobenou hmotu v supermarketu.
Rozhodl jsem se. I já se stanu pekařem. I já poznám tajemství kvásku. Oznámil jsem to doma s velkou parádou. „Odteď už žádný chleba z obchodu!“ prohlásil jsem před svou ženou. „Budeme péct vlastní. Zdravý, chutný, plný živých kultur!“ Manželka se na mě jen shovívavě usmála. „Dobře, miláčku. A kdo se bude starat o ten kvásek?“ zeptala se. „Já, samozřejmě!“ odpověděl jsem hrdě.
Od kamaráda jsem získal lžíci jeho prastarého, pěstěného žitného kvásku. Pojmenoval jsem ho Kvído. A tím začal můj nový život. Život otroka malého množství zkvašené mouky a vody. Kvído vyžadoval neustálou péči. Musel být krmen v přesných intervalech, musel mít správnou teplotu, musel být občas promíchán. Mluvil jsem s ním, kontroloval jsem ho, jestli správně bublá. Stal se z něj nový člen naší domácnosti. Manželka si ze mě dělala legraci, že trávím víc času s Kvínem než s ní.
Asi po týdnu pečlivého opečovávání Kvído zesílil natolik, že jsem usoudil, že nastal den D. Den prvního pečení. Našel jsem si na internetu recept od vyhlášeného pekařského guru. Měl dvacet kroků a trval dva dny. Ale sliboval dokonalý výsledek. S posvátnou úctou jsem se pustil do díla.
Všechno šlo podle plánu. Smíchal jsem kvásek, mouku, vodu, sůl. Hnětl jsem, překládal, nechal kynout. Tedy, mělo to kynout. Moje těsto vypadalo spíš jako smutná, unavená, šedivá hrouda. Vůbec se nezvětšovalo. „To je určitě normální,“ uklidňoval jsem se. „Je to rustikální těsto, nebude jako to z droždí.“
Po nekonečných hodinách kynutí a překládání jsem konečně vytvaroval bochník. Nebo spíš cosi, co připomínalo šedivý, hladký kámen z řeky. Podle receptu jsem ho nechal finálně kynout v ošatce. I po dalších dvou hodinách se jeho velikost prakticky nezměnila. Ale nevzdal jsem to.
Předehřál jsem troubu na 250 stupňů a rozpálil jsem v ní těžký litinový hrnec. S obřadní vážností jsem svůj kamenný bochník vyklopil na pečicí papír, nařízl jsem ho (nůž po něm spíš jen sjel) a vložil do rozpáleného hrnce. Teď se stane zázrak, říkal jsem si. V troubě se to všechno zvedne a nafoukne.
Byt se začal plnit vůní. Nebyla to ale ta omamná vůně čerstvě pečeného chleba. Byla to spíš taková lehce nakyslá, připálená vůně, která štípala do očí. Po padesáti minutách pečení jsem s chňapkami a s bušícím srdcem vytáhl hrnec z trouby. Opatrně jsem zvedl pokličku, připraven na pohled na zlatavý, dokonalý bochník.
To, co bylo v hrnci, se chlebu podobalo jen velmi vzdáleně. Byla to malá, tmavě hnědá, na povrchu spálená a neuvěřitelně těžká koule. Když jsem na ni poklepal, neozval se ten slibovaný dutý zvuk. Ozvalo se jen tvrdé, pevné „ťuk“, jako když klepete na cihlu. S klesající náladou jsem ho nechal vychladnout.
Po hodině jsem se odhodlal k testu krájení. Vzal jsem náš nejlepší nůž na chleba. Přiložil jsem ho k té věci a zatlačil. Nic. Nůž se ani nezařízl do kůrky. Zkusil jsem to silou. Ozvalo se jen skřípění, jako když přejedete po kameni. Ten chleba byl neprokrojitelný. Byl to monolit. Kulinářská zbraň hromadného ničení.
Moje žena, která celou tu dobu můj pekařský pokus sledovala s tichým pobavením, už to nevydržela a vybuchla smíchy. Byl jsem zklamaný, naštvaný a ponížený. Vzal jsem ten svůj výtvor, ten památník mého selhání, a odnesl jsem ho ven na zahradu, že ho hodím do bioodpadu.
Když jsem procházel po zahradě, přes plot na mě koukal náš soused, pan Vlček, který si zrovna opravoval pergolu. „Dobrý den, sousede,“ zavolal na mě vesele. „Koukám, že taky rekonstruujete.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Ukázal na tu věc, co jsem držel v ruce. „To pečete vlastní cihly? To se dneska vyplatí, co? Vypadá bytelně.“
Zůstal jsem na něj zírat. Pak jsem se podíval na ten svůj „chleba“. A došlo mi, že má vlastně pravdu. Vypadalo to přesně jako cihla. A v tu chvíli se můj vztek a zklamání rozpustily v záchvatu smíchu. Ten trapas byl tak dokonalý, že byl vlastně geniální.
Můj první pokus o kváskový chleba skončil totálním fiaskem. Místo toho, abych nakrmil rodinu, jsem si vyrobil dveřní zarážku a potenciální stavební materiál. Kvída jsem ten den spláchl do záchodu. A naučil jsem se důležitou lekci. Že některé věci je lepší přenechat profesionálům. Druhý den ráno jsem s pokorou zašel do naší místní pekárny a koupil jsem si čerstvý, voňavý, měkký chleba. A nikdy v životě mi nechutnal víc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.