Článek
Pracuji v hotelnictví, konkrétně na nočních směnách, obvykle od jedenácti večer do sedmi ráno. Za tu dobu jsem zažila a řešila jedny z nejšílenějších situací, jaké si umíte představit. Ale tento konkrétní zážitek byl jeden z nejděsivějších.
Byla to klidná noc, asi tři ráno. Můj kolega si šel na chvíli zdřímnout a já jsem seděla v hlavní hale, projížděla si videa na telefonu a jedla pozdní večeři. Najednou jsem uslyšela šramot u baru. Zvedla jsem hlavu a uviděla muže, kterému mohlo být tak čtyřicet, jak tam jen tak stojí. Nebylo to nic neobvyklého, hosté si často chodí dolů pro vodu. Vrátila jsem se tedy k telefonu.
„Promiňte, slečno,“ ozvalo se tiše. Povzdechla jsem si a zeptala se, jestli je v pořádku. Promluvil, ale nerozuměla jsem mu. Přešla jsem tedy blíž k baru.
„Mohl bych dostat trochu vody?“ zeptal se. Třásl se, působil nervózně a mluvil potichu. Samozřejmě jsem řekla, že ano. Když jsem se chtěla vrátit, zastavil mě. „Promiňte, mohu si s vámi chvíli povídat? Moje matka umírá v nemocnici a já nemůžu spát.“ Při pohledu zpět si nadávám, že jsem si nevymyslela nějakou práci, ale souhlasila jsem. Moje hloupá, proklatá empatie.
Zeptal se, jestli kouřím. Řekla jsem, že ano. Požádal mě, abychom si šli zakouřit a promluvit si ven. Hloupě jsem souhlasila. Vyprávěl mi o své matce a já se ho snažila utěšit. Pak se ale něco změnilo.
„Jsou tu venku kamery? Nechtěl bych, abyste měla problémy,“ zeptal se. Jak mi v tu chvíli nedošlo, že je to varovný signál, to je neuvěřitelné. Jen jsem ho ujistila, že nebudu mít problémy. Zdál se být zklamaný mou odpovědí. Rozhovor byl stále podivnější a strašidelnější.
Nakonec se ve mně aktivoval nějaký instinkt. Řekla jsem mu, že je mi zima a že jdu dovnitř. „Pojď sem, obejmu tě, to tě zahřeje,“ řekl. V tu chvíli jsem zpanikařila, ale snažila jsem se to nedat najevo. Odmítla jsem a vešla dovnitř. Následoval mě. Požádal, jestli si může dát kávu a chvíli se mnou posedět. Byla jsem sama, na pokraji panického záchvatu, a nechtěla jsem si ho znepřátelit, tak jsem souhlasila.
Seděli jsme tam a on pokračoval v podivných otázkách: „Máte děti? Chcete děti? Máte přítele?“ Řekla jsem mu, že mám snoubence, což byla lež. „Milujete ho? V mých otázkách není žádný zlý úmysl, jste tak krásná.“ V tu chvíli mi mozek křičel, ať z té situace uteču. „Pojďte si sednout vedle mě, neukousnu vás.“ Sakra. Ne. Rychle jsem si vymyslela, že musím připravit prostor na ráno a že můj manažer každou chvíli dorazí. V tu chvíli se naštěstí probudil můj kolega a prošel kolem nás pro kávu. To muže vylekalo. Vstal a než odešel do svého pokoje, řekl: „Pozdravujte maminku,“ a nuceně mě objal. Panebože, předstíral, že je rodinný přítel, aby můj kolega nic nepoznal.
Stála jsem tam v šoku, neschopná slova. Bylo teď půl šesté ráno, s tím mužem jsem se potýkala dvě hodiny. Čekala jsem na manažera, abych konečně mohla jít domů, a doufala, že se ten muž nevrátí. Znovu se objevil za mnou z ničeho nic. „Myslím, že si skočím do obchodu pro cigarety,“ řekl. Proč to potřebuji vědět? Mlčela jsem, než mě požádal o propisku. Dala jsem mu ji a on zase odešel.
Vrátil se o pět minut později a vrátil mi propisku. „Napsal jsem vám vzkaz,“ řekl, stál blízko u mě, za zády mi hodil kus kartonu a odešel. Zvedla jsem ho. Bylo to divné, ale jedna věta mi vehnala hrůzu do žil: „Noste příště do práce upnutější kalhoty, budou vám slušet ;) neškodně“.
Běžela jsem do kanceláře a sedla si před monitor kamerového systému. Stál před budovou, přecházel sem a tam, čekal. Pak se vrátil do budovy a na kameře jsem viděla, že mě hledá. Naštěstí jsem byla v kanceláři, takže se vrátil ven, znovu přecházel a pak se schoval za rohem, aby mě mohl přepadnout.
Zavolala jsem manažerovi, který mi řekl, ať uteču zadním vchodem. Třásla jsem se, každých pár vteřin jsem se ohlížela, každý zvuk mě přiměl běžet rychleji a rychleji, až jsem se konečně dostala do bezpečí svého domova. Sedla jsem si, zpracovávala, co se stalo, když mi najednou zavibroval telefon: „Ahoj, tady (jméno), díky za pokec, brzy na slyšenou ;)“ Jak sakra získal mé číslo?! Nikdy jsem nikoho nezablokovala rychleji.
Řekla jsem vedení, co se stalo, a nevrátila jsem se do práce nejméně měsíc, dokud ten muž nedostal trvalý zákaz vstupu. Stále se bojím, že ho někde uvidím, že bude čekat.
Naštěstí jsem ho od té doby neviděla a ani si to nepřeji.
