Článek
Pronajatý luxusní klub, kapela, rautové stoly prohýbající se pod jídlem a alkohol tekl proudem. Já, po pár sklenkách prosecca, jsem se cítila uvolněně a společensky. Můj přítel Radek na podobné akce nechodí, nesnáší povrchní firemní konverzace, takže jsme byli domluvení, že pro mě kolem půlnoci přijede. Měla jsem tedy volné pole působnosti.
Dala jsem se do řeči s Tomášem, novým kolegou z grafického oddělení, který nastoupil asi před dvěma měsíci. Byl vtipný, charismatický, o pár let mladší a já si upřímně užívala tu nevinnou pozornost. Lichotil mi, smáli jsme se a možná to bylo o trochu víc než jen kolegiální konverzace. Neplánovala jsem nic víc, mám Radka ráda a jsem s ním šťastná, ale ta jiskra, ten lehký flirt, to bylo příjemné pohlazení pro mé ego. Možná jsme stáli u sebe o trochu blíž, než se slušelo, a možná jsem se smála jeho vtipům o trochu hlasitěji.
Když mi Radek napsal, že čeká venku, šla jsem se rozloučit. Tomáš zrovna stál vedle mě, a tak jsem je, trochu neprozřetelně, představila. „Radku, tohle je Tomáš, můj nový kolega. Tomáši, tohle je můj přítel, Radek.“ Podali si ruce. Radek se usmíval, ale já ho znám. Všimla jsem si, jak si Tomáše od hlavy k patě zkoumavě měří. Ten pohled trval jen vteřinu, ale byl v něm chlad a pečlivá analýza. Tomáš trochu znejistěl, jeho sebevědomý úsměv lehce povadl.
Cestou domů jsem se snažila odlehčit situaci. „Tak co říkáš na Tomáše? Sympaťák, viď?“ Radek jen pokrčil rameny. „Vypadá v pohodě,“ řekl a dál se soustředil na řízení. Byl nezvykle tichý a zamyšlený. Cítila jsem, že se něco děje, ale nechtěla jsem do toho rýpat. Doufala jsem, že na to prostě zapomene. Můj omyl.
Druhý den odpoledne mi Radek s naprosto vážnou a klidnou tváří oznámil: „Hele, volal jsem tomu Tomášovi. Našel jsem si na něj číslo ve firemním adresáři. Pozval jsem ho zítra k nám na pivo.“ Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Cože? Proč?“ vykoktala jsem. „No, působil jako fajn chlap. Říkal jsem si, že bychom mohli pokecat, poznat ho líp. Ať vím, s kým to v té práci vlastně jsi,“ odpověděl s úsměvem, který ale nedosáhl k jeho očím.
V tu chvíli jsem myslela, že omdlím. Okamžitě jsem pochopila, co dělá. Nebyla to žárlivá scéna, nebyl to křik ani výčitky. Byla to dokonale promyšlená, chladnokrevná psychologická hra. Chtěl si ho otestovat. Chtěl mu ukázat, kdo je tady pánem. A chtěl, abych já u toho byla a dívala se.
Ten večer byl nejdelší a nejvíc trapný v mém životě. Seděli jsme u nás v obýváku, já, Radek a chudák Tomáš. Radek byl ztělesněním dokonalého hostitele. Nosil Tomášovi vychlazené pivo, nabízel mu oříšky, byl neuvěřitelně přátelský. A mezi řečí se ho vyptával. Na práci, na jeho koníčky, na jeho bývalé přítelkyně, na jeho plány do budoucna. Dělal to tak rafinovaně a nenuceně, že to na první pohled vypadalo jako obyčejná pánská konverzace. Ale já jsem viděla tu skrytou agresi za každou otázkou.
„Anna mi o tobě tolik vyprávěla,“ řekl Radek v jednu chvíli. „Říkala, jakej jsi talentovanej grafik a že se s tebou skvěle povídá.“ Tomáš, který se už viditelně potil, jen zamumlal: „Jo, Anička je fajn kolegyně.“ Snažil se být co nejvíc neutrální, co nejvíc nudný. Radek se jen usmál. „To věřím. Má dobrý vkus na lidi.“ Bylo to jako sledovat lva, jak si hraje s malou, vyděšenou myší, než ji definitivně zakousne.
Tomáš se omluvil asi po hodině a půl s tím, že musí brzy ráno vstávat. Vypadal, že by nejradši utekl oknem. Když Radek zavřel dveře, podíval se na mě a s naprostým klidem řekl: „Fakt sympaťák.“ A pak se šel dívat na televizi, jako by se nic nestalo.
Od té doby se mi Tomáš v práci vyhýbá velkým obloukem. Když se potkáme na chodbě, sklopí pohled a zrychlí krok. Radek už se o něm nikdy nezmínil. Ale lekci jsem dostala. Nejen já, ale i Tomáš. A já si teď dávám velký pozor, s kým na večírku flirtuju. Protože vím, že můj přítel možná nedělá scény, ale jeho metody jsou mnohem, mnohem děsivější.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
