Článek
Víte, ono to není jen tak, rozhodnout se pro dítě bez partnera. Dva roky jsem nad tím dumala, probírala to s kamarádkami u vína, četla diskuze na emiminu a snažila se připravit na všechny možné scénáře. Moje biologické hodiny tikaly jako o závod a chlap, se kterým bych si dokázala představit rodinu, prostě nebyl na obzoru. Tak jsem se odhodlala a objednala se na kliniku asistované reprodukce. Všechno vypadalo nadějně, jenže pak přišel covid a kliniku mi zavřeli přímo před nosem. Co teď? Čekat se mi nechtělo, a tak jsem si řekla, že zkusím štěstí na seznamce. Třeba se přece jen někdo objeví, i když jsem tomu už moc nevěřila.
A pak jsem narazila na Petra. Sympaťák, vtipný, se stejným nadhledem na život. Začali jsme si psát, pak volat, první rande v kavárně, druhé v parku… a já cítila, jak se mi zase vrací motýlci do břicha. Bylo to fajn, fakt moc fajn. Jenže ouha, zrovna když to mezi námi začínalo být vážnější, mi z kliniky zavolali, že zase otevírají. Radost i panika zároveň! Co teď? Mám Petrovi říct, že jsem vlastně na půli cesty k tomu stát se svobodnou mámou s dítětem od dárce? Že je to pro mě absolutní priorita?
Byla jsem z toho na nervy. Nechtěla jsem ho ztratit, ale zároveň jsem věděla, že hrát mrtvého brouka by bylo nefér. Přece jen, investovat city do vztahu, který má takovýhle „kostlivce ve skříni“, to by nebylo fér ani vůči němu. Svěřila jsem se anonymně na jednom diskuzním fóru, jestli bych byla za mrchu, kdybych mu to neřekla hned. No, komentáře byly skoro jednohlasné – buď upřímná, okamžitě! A i když mě to děsilo, věděla jsem, že mají pravdu.
Sebrala jsem všechnu odvahu a na jedné z dalších schůzek jsem mu to vybalila. Celou tu story o mé dvouleté cestě, o zavřené klinice, o tom, jak moc pro mě mateřství znamená. Čekala jsem cokoliv – že se naštve, že uteče, že mě označí za blázna. Byla jsem připravená na to, že je to konec našeho slibně se rozvíjejícího vztahu. A víte co? On neudělal nic z toho.
Petr tam jen tak seděl, poslouchal a pak řekl, že si váží mé upřímnosti. Že ho to donutilo zamyslet se i nad jeho vlastní budoucností a že i on by si jednou přál rodinu. Řekl, že obdivuje moji odvahu jít si za svým snem a že mě v tom chce podpořit, ať už se rozhodnu pro dárcovské spermie, nebo… no, a pak jsme začali mluvit i o možnosti mít dítě spolu.
Teď jsme spolu už několik měsíců, máme vážný vztah a Petr je mi obrovskou oporou. Absolvovala jsem dvě neúspěšné inseminace dárcovským spermatem, což nebylo lehké, ale on stál při mně. A i když je to možná brzy, mluvíme o tom, že bychom to zkusili spolu. Říká, že moje upřímnost ho přiměla uvědomit si, co od života vlastně chce, a že chce být součástí toho mého, ať už to dopadne jakkoliv.
Chtěla jsem se o tenhle příběh podělit, protože i když jsem se bála, že mě odsoudí, nakonec to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Ta upřímnost, i když byla těžká, nám postavila pevné základy. Kdybych mu to zatajila, užíralo by mě svědomí a on by mi nejspíš nikdy nemohl plně důvěřovat. Takže díky všem, kdo mi tehdy na té diskuzi poradili udělat správnou věc! Někdy je prostě lepší jít s kůží na trh, i když máte strach.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
