Článek
Na prvním místě tohoto seznamu by pro mě byl jakýkoliv hobbymarket. A náš sobotní výlet do Hornbachu byl toho dokonalým důkazem.
Naše mise byla přitom naprosto jasná, jednoduchá a měla být krátká. Chirurgicky přesný zákrok. Potřebovali jsme jednu jedinou bílou poličku o rozměrech 80×20 cm do spíže. Změřila jsem si to, zapsala si to na lístek a v hlavě jsem si naplánovala trasu. Věděla jsem, že poličky jsou v uličce číslo 14. Plán zněl: vjet do prodejny, ignorovat všechna lákadla, zamířit přímo do uličky 14, vzít poličku, zaplatit a být do patnácti minut pryč.
Ještě v autě na parkovišti jsem svému muži Mirkovi dávala poslední instrukce. „Mirku, prosím tě,“ začala jsem tónem generála před bitvou. „Jdeme jenom pro tu poličku. Nic jiného. Žádné odbočky do oddělení se sekačkami, žádné ‚jen se podívám‘ u grilů a žádné zkoumání slevových košů. Rozumíš? Polička a domů.“ Mirek slavnostně přikývl. „Jasně, šéfe. Dneska to bude rychlovka.“ V jeho očích jsem ale viděla tu nebezpečnou jiskru, kterou znám tak dobře. Jiskru muže, který miluje „projekty“ a „výhodné koupě“.
Vstoupili jsme dovnitř. Ten prostor na mě vždycky působí omamně. Vůně dřeva, barev a čerstvě rozřezaných desek. A hlavně, nekonečné uličky plné možností. Plné věcí, o kterých jste nevěděli, že je potřebujete, ale bez kterých najednou nemůžete žít. Držela jsem se statečně. Mířili jsme k uličce 14. Jenže cesta k ní vedla přes zahradní oddělení. První past.
„Jé, podívej!“ vykřikl najednou Mirek a ukázal na paletu plnou sádrových figurek. „Zahradní trpaslíci ve slevě!“ Zůstal stát u hromady barevných mužíčků s červenými čepičkami. „Tenhle má v ruce rybářský prut! To je geniální! Ten by se nám tak hodil k tomu našemu malému jezírku na zahradě.“ Podívala jsem se na něj s kamennou tváří. „Mirku, ne. Přijeli jsme pro poličku.“
„Ale vždyť je za poloviční cenu!“ nedal se odbýt. „Představ si ho tam, jak sedí u té vody. Dodá to té naší zahradě takový vtipný, pohádkový ráz.“ Začal mi popisovat, jak bude trpaslík vypadat v zimě se sněhovou čepicí a jak na něj budou na jaře sedat ptáci. Jeho nadšení bylo tak velké a upřímné, že jsem po pěti minutách vyjednávání rezignovala. „Tak dobře,“ povolila jsem. „Ale je to jediná věc navíc.“ S vítězným úsměvem naložil do našeho nákupního vozíku sádrového rybáře v životní velikosti.
Pokračovali jsme dál. Už jsme skoro viděli nápis „Ulička 14“, když jsme procházeli kolem sekce s pokojovými rostlinami. Mirek se zastavil. „Víš, co by to chtělo? Trochu víc zeleně do obýváku. Je to tam takové neosobní, jako v kanceláři.“ Jeho pohled padl na majestátní, metr a půl vysoké palmy v květináčích. „Takovou jednu bychom si mohli vzít. To by hned vypadalo jinak.“
„Mirku, nemáme na ni místo. A hlavně, přijeli jsme pro poličku,“ snažila jsem se ho vrátit k naší misi. „Ale podívej, mají akci,“ ukázal na ceduli. „Kup dvě, třetí zdarma.“ V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Bylo to jako sledovat lavinu, kterou nemůžete zastavit. O deset minut později jsme k trpaslíkovi do vozíku soukali tři menší palmy, protože „tři malé jsou vlastně praktičtější než jedna velká“. Náš nákupní vozík začínal připomínat malou, pojízdnou džungli se sádrovým obyvatelem.
Konečně jsme dorazili do uličky 14. Naše bílá, jednoduchá polička tam na nás čekala. Vypadala tak obyčejně a nudně ve srovnání s naším exotickým nákladem. Vzali jsme ji a zamířili k pokladnám. Cestou jsme ale museli projít oddělením s nářadím. Mirek se zastavil u regálu s aku vrtačkami. „Ta naše stará už má slabou baterku,“ začal. „A tahle nová, podívej, je v akci a má dva akumulátory. To je investice, to se nám vrátí!“ Tady už jsem byla nekompromisní. Po desetiminutové hádce, kdy jsem mu musela připomenout všechny jeho nedokončené „projekty“, které leží v garáži, jsem ho odtáhla pryč.
U pokladny jsme byli atrakcí. Lidé ve frontě si nás prohlíželi se směsicí pobavení a soucitu. Náš vozík, ze kterého trčely palmové listy a vykukovala červená čepička trpaslíka, vedle kterého se krčila jedna jediná polička, byl zřejmě výmluvný. Paní pokladní se jen pousmála. Když nám řekla výslednou částku, která byla asi tak desetinásobná oproti původnímu plánu, jen jsem rezignovaně podala kartu.
Největší dobrodružství ale přišlo na parkovišti. Narvat tři palmy a sádrového trpaslíka do našeho kombíku byl logistický oříšek. Trpaslík musel být připoután na zadním sedadle jako dítě, protože jinam se nevešel. Jeli jsme domů a já jsem mlčela.
Doma jsme tu nešťastnou poličku přimontovali za pět minut. Byla perfektní. Zbytek odpoledne jsme strávili tím, že jsme se snažili najít místo pro tři palmy, které se nám nevešly do obýváku, a hádali jsme se, na kterém místě u jezírka bude trpaslík vypadat nejméně trapně.
Večer jsem seděla na gauči a dívala jsem se na tu novou palmu, co nám stínila na televizi. Došlo mi to. Hornbach není obchod. Je to časoprostorová anomálie. Je to místo, kde se hroutí veškeré plány a kde vítězí iracionální touha. A můj muž je jeho snadnou obětí. Příště, až budeme potřebovat poličku, pojedu sama. Nebo ho pošlu s malým košíkem a přesně odpočítanou hotovostí. Jiná cesta k přežití zřejmě neexistuje.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
