Článek
Náš vztah s Tomášem byl… no, řekněme, že byl v pohodě. Chodili jsme spolu ven, občas do kina, na večeři, na výlety. Zábava byla, to jo. Žádné do očí bijící varovné signály, žádné scény na veřejnosti, nic takového. Ale stejně jsem celou dobu měla takový divný pocit v žaludku, takovou neurčitou tíseň, že si mě vlastně moc neváží. Občas byl takový chladný, odtažitý, a někdy se tvářil, jako bych ho štvala už jenom tím, že dýchám, a to bez jakékoliv zjevné příčiny. Znáte to, takové to ticho před bouří, kdy nevíte, co přijde.
Všechno to vygradovalo před pár dny. Seděli jsme u mě doma na gauči, já něco ťukala do notebooku, on koukal na televizi, běžela tam zrovna nějaká detektivka na Primě. Požádal mě, abych mu podala ovladač od televize. Byla jsem zabraná do práce, tak jsem po něm sáhla automaticky, bez koukání, a omylem jsem mu místo ovladače podala svůj mobil.
Když jsem si uvědomila, co jsem udělala, přišlo mi to docela vtipné. Zasmála jsem se a s omluvou mu podala ten správný ovladač. Jenže Tomáš se netvářil ani trochu pobaveně. Měl na tváři ten svůj typický otrávený výraz. A pak to přišlo. Začal na mě řvát. Ne jen zvýšil hlas, on regulérně řval a do toho mě nazval „blbou krávou“.
Zůstala jsem na něj zírat jako opařená. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem na něj nezvýšila hlas, nikdy jsem ho nijak neurazila, vždycky jsem se k němu chovala s respektem. Tohle jsem si prostě nezasloužila. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Klidně jsem mu řekla, že náš vztah právě skončil a ať si sbalí svých pár švestek a vypadne. On na to, ať se uklidním a nepřeháním.
To byla poslední kapka. Bez jediného dalšího slova jsem vstala, došla ke dveřím, otevřela je dokořán a řekla mu, ať okamžitě odejde a už se nikdy nevrací. Odcházel se slovy, že jsem hysterka a dělám z komára velblouda. No, letěl jako namydlenej blesk.
Hned druhý den jsem posbírala všechny dárky, co mi kdy dal – nějaké šperky, plyšáka, pár knížek. Už pro mě neměly žádnou cenu. Chtěla jsem mu je poslat poštou, ale nakonec jsem je prostě hodila do kontejneru na tříděný odpad.
Moje kamarádky si myslí, že jsem fakt přeháněla. Že bych neměla končit osmiměsíční vztah jen proto, že na mě jednou zařval. Prý to mám ještě zkusit, promluvit si s ním, „vyříkat si to“. Dokonce i jeho kamarádi mi začali psát na Facebooku nějaké nesmysly a obtěžovat mě. Všechny jsem je zablokovala (jeho kamarády, ne ty moje, samozřejmě).
Já se mu ale rozhodně nebudu ozývat a snažit se „to nějak vyřešit“, jak mi někteří radí. Protože vím, že si takovéhle zacházení nezasloužím. Vždycky jsem se k němu chovala s úctou a to samé očekávám i na oplátku. Tečka. Možná jsem pro někoho přecitlivělá, ale já prostě vím, kde jsou moje hranice. A přes tyhle už vlak nejede.
Jen jsem to potřebovala někomu říct. Díky za přečtení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
