Článek
Pokud si přečtete jen titulek, možná si řeknete, že jsem malicherná zaměstnankyně. Ale věřte mi, tohle se chystalo už dlouho.
Pracuji jako recepční ve velké korporátní firmě. Minulý týden nám přišel nový email od vedení. Předmět byl psaný velkými písmeny, tučně a podtrženě: „NOVÁ PRAVIDLA PRO VSTUP NÁVŠTĚV - OKAMŽITÁ PLATNOST“. Tělo emailu bylo krátké a agresivní: „VŠICHNI HOSTÉ SE MUSÍ ZAPSAT A VYČKAT NA BEZPEČNOSTNÍ SCHVÁLENÍ PŘED VSTUPEM. BEZ VÝJIMEK.“
Četla jsem to a v duchu jsem se usmála. „Aha, ‚bez výjimek‘, říkáte? Tak dobře,“ pomyslela jsem si. V naší firmě totiž platilo nepsané pravidlo, že vedoucí pracovníci a manažeři si prostě chodí, jak se jim zlíbí, a na recepci se ani nezastaví. Tenhle email byl očividně namířen na běžné návštěvy, ale byl napsán tak hloupě a absolutisticky, že jsem se rozhodla ho dodržovat. Do puntíku.
Druhý den ráno bylo v hale ticho. Bylo brzy. Skleněné dveře se rozletěly a dovnitř vešel náš generální ředitel, pan Novák. S úsměvem mi kývl a mířil rovnou k výtahům. Měl důležité zasedání představenstva.
Polkla jsem, srdce mi bušilo, ale s co nejprofesionálnějším úsměvem jsem vstala. „Dobré ráno, pane řediteli.“ Postavila jsem se mu do cesty a v ruce držela desky s archem na podepsání.
Zmateně se na mě podíval. „Dobré ráno, Lenko. Spěchám, zasedání začíná za deset minut.“
„Rozumím, pane,“ pokračovala jsem s úsměvem. „Přesto vás budu muset požádat, abyste se zapsal a chvíli počkal v hale, než zavolám ochrance a potvrdí mi váš vstup. Nová pravidla.“ Ukázala jsem na vytištěný email, který jsem si strategicky přilepila na pult.
Jeho úsměv pohasl. Podíval se na desky, na mě, na ten email. V jeho očích se na vteřinu objevil záblesk pochopení. Nebyl naštvaný, spíš pobaveně rezignovaný. Věděl, že ho chytila do pasti jeho vlastní firemní byrokracie. S povzdechem si vzal pero, zapsal se a sedl si na jednu z nepohodlných židlí v hale.
A tak začalo nejdelších a nejvtipnějších deset minut mé kariéry. Pan ředitel seděl v hale a scrolloval na telefonu. Ostatní členové vedení, kteří přicházeli na zasedání, se u něj zastavovali se zmatenými výrazy. Já jsem mezitím s naprosto klidnou tváří volala na bezpečnostní. „Ano, je tu pan ředitel Novák… ano, na zasedání představenstva… ano, čeká na schválení.“ Schválně jsem nikam nespěchala.
Po deseti minutách konečně přišlo povolení. Zářivě jsem se na pana ředitele usmála. „Máte povolení, pane řediteli. Můžete jít.“ Kývl na mě s ironickým úsměvem a beze slova odešel k výtahu.
Druhý den ráno jsme všichni dostali nový email: „AKTUALIZACE PRAVIDEL PRO NÁVŠTĚVY“. Stálo v něm: „Při vstupu vedoucích pracovníků na úrovni exekutivy používejte prosím vlastní úsudek.“
Mise splněna. Někdy je nejlepší způsob, jak poukázat na hloupé pravidlo, prostě ho do puntíku dodržovat.
