Článek
S Adamem (26) jsme byli nejlepší kamarádi snad odjakživa. Taková ta nerozlučná dvojka, co si říká úplně všechno. Jenže já (26) jsem v tom už asi dva roky viděla něco víc. Každý jeho úsměv, každé poplácání po zádech… ve všem jsem hledala nějaké znamení. A tak jsem se jednoho dne hecla. Řekla jsem si, že už dál nemůžu předstírat a prostě mu to vybalím. Bylo to nejtěžších pět minut mého života, a jeho odpověď? Byla to ledová sprcha.
Byl neuvěřitelně milý, skoro až moc. Řekl, že si mě strašně váží, ale z jeho strany tam ta jiskra prostě není. Chápete to? Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a ještě se omlouval, že je moc ostrý. Bylo to definitivní. Musela jsem to skousnout. Napsala jsem mu, že je všechno v pohodě, ale že potřebuju na chvíli pauzu, abych si srovnala myšlenky a zalepila si zlomené srdce. Ten týden byl peklo. Probrečela jsem víc kapesníků, než kolik jich prodají v Kauflandu za měsíc, a snažila se sama sebe přesvědčit, že život jde dál.
A pak se to stalo. Asi po týdnu jsem na něj náhodou narazila v Lužánkách. Chtěla jsem se mu vlastně omluvit, že jsem ho dostala do tak trapné situace, a ujistit ho, že už jsem v pohodě a můžeme být zase kámoši. Jenže… on mě předběhl. Řekl, že ten týden taky přemýšlel. A že prý zjistil, že byl úplně natvrdlej. Že mě vlastně celou tu dobu miloval, ale nedokázal si to připustit a svoje city si uvědomil, až když jsem se mu na chvíli ztratila ze života.
Měla bych skákat radostí, že? Jenže já jsem jen stála a cítila, jak se mi do očí derou slzy zmatku a bolesti. Co to jako má být? Proč to říká až teď? Celou dobu, co ho znám, nikdy si s nikým nezahrával, nikdy nelhal. Ale jak může někdo takhle otočit? Připadala jsem si, jako by po mně chtěl, abych si vyrvala srdce z těla, tu díru nějak zašila a teď ji měla znova otevřít a dělat, že se nic nestalo.
Sešli jsme se znova, abychom si to pořádně vyříkali. Chtěla jsem vědět, co se změnilo. A on mi to konečně vysvětlil. Prý nikdy předtím k nikomu nic romantického necítil. Nikdy neměl žádný vztah, nikdy o žádné holce nemluvil jako o potenciální partnerce. Nedokázal rozlišit, co je hluboké přátelství a co už je láska. Ptala jsem se ho, jak si teda může být jistý teď. A on mi řekl, že kvůli nikomu jinému nikdy necítil motýly v břiše, jen když mě měl vidět. Že nikdy nežárlil, když se mě snažil sbalit nějaký jiný kluk. A že se mu nikdy nerozbušilo srdce, když se mě třeba jen omylem dotkl rukou.
Ujistila jsem se, že si to neplete s nějakou lítostí nebo pocitem viny za to, že mě odmítnul. Na to mi řekl, že kdyby mě chtěl jen utěšit z lítosti, řekl by mi „ano“ hned napoprvé. Znova se omluvil, že mi takhle ublížil, a slíbil, že jestli potřebuju čas, klidně počká.
A já? Já už žádný čas nepotřebovala. I když jsem se snažila ty city v sobě pohřbít co nejhlouběji, nikdy doopravdy nezmizely. Řekla jsem mu, že chci jít na to pomalu, ale že to chci zkusit… jako něco víc než jen kamarádi.
Samozřejmě jsem se na konci rozbrečela jako malá holka, takovým tím úlevným pláčem. Adam si mě prostě přitáhl do objetí a plakal trochu taky. Příští týden jdeme na naše první rande – piknik v tom samém parku, s jídlem z naší oblíbené restaurace. Držte mi palce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
