Článek
S Honzou čekáme naše první miminko. Moc jsme se na něj těšili, plánovali, snili. Jenže realita je trochu jiná. Honza se totiž na ty těhotenské věci moc necítí. K doktorce se mně doprovodil snad jen jednou, a to ještě s řečmi, že „stejně tam jen sedí a kouká“. Vždycky si najde něco důležitějšího – fotbal s klukama, pivo v místní hospodě, nebo prostě jen tak „pokec“ s kamarády. Na moje argumenty, že je to i jeho dítě a že by tam měl být se mnou, jen mávnul rukou, že přece nejsem nemocná a zvládnu to sama.
Poslední kapka přetekla minulý týden. Měli jsme jít na ultrazvuk, kde už jsme se měli dozvědět pohlaví. Oba jsme byli zvědaví, i když Honza to dával najevo spíš takovým tím chlapským nezájmem. Ráno mi ale přišla zpráva: „Hele, kluci jdou na guláš k Frantovi, to musím. Zvládneš to sama, ne?“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byla jsem vzteky bez sebe, ale nechtěla jsem dělat scénu. Zavolala jsem mámě a šla s ní. Bylo to krásné, dojemné, máma brečela štěstím.
Po cestě domů mi Honza píše: „Tak co? Kluk, nebo holka?“ Neodpověděla jsem. Volal, několikrát. Nebrala jsem to. Když přišel domů, už od dveří křičel, ať mu okamžitě řeknu, co to bude. Klidně jsem mu odpověděla, že když se na to vykašlal a nešel se mnou, nemá právo to vědět hned. Že si počká do porodu. Začal mi nadávat, že jsem zlá, dětinská, že ho trestám. Že je otec a má na to právo. Dokonce mi vyčetl, že jsem přece nebyla sama, když tam byla máma. Jen jsem zopakovala, že se to nedozví. Tečka.
Od té doby se mnou skoro nemluví, jen se durdí. Postěžoval si i u své rodiny a teď na mě tlačí i tchyně, ať si prý nehraju na uraženou a řeknu mu to. Ale já neustoupím. Přijde mi to fér. Možná jsem tvrdohlavá, ale tohle už prostě nešlo dál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
