Článek
Náš syn Matyáš má teď skoro pět týdnů. Je to vymodlené dítě. Loni jsme s manželkou Klárou o miminko dvakrát přišli, takže jsme tohle těhotenství plánovali do posledního detailu. Včetně porodu. Klára si přála mít u sebe jen mě a svou nejlepší kamarádku, která nám porod fotila. Zbytek rodiny měl dostávat zprávy a přijít na návštěvu, až budeme mít chvíli pro sebe a pro malého. Chtěli jsme klid, ne davy nervózních příbuzných na chodbě.
Všichni to pochopili a respektovali. Všichni, kromě mé tchyně Evy. Od začátku opakovala svou mantru: „Neexistuje. Já tam prostě budu, nemůžete mě držet stranou.“ Její chování nás nepřekvapilo, celý život se snaží kontrolovat a citově vydírat své děti. S blížícím se termínem se ale její nátlak stupňoval v otevřenou agresi.
Začala mi nadávat, že jsem jen „dárce spermatu“ a že se ji snažím odstřihnout od rodiny. Spustila proti mně neuvěřitelnou pomlouvačnou kampaň. Příbuzní nám posílali screenshoty jejích zpráv, kde se mě snažila očernit. Dokonce to zkoušela i u mé vlastní matky.
Klára nakonec rodila pozdě v noci a vše skončilo nečekaným císařským řezem. Matyáš musel na pár hodin na novorozeneckou JIPku. Klára byla po operaci mimo a já jsem lítal mezi ní a synem. A celou tu dobu nás tchyně bombardovala zprávami a hovory, protože jsme se údajně nevěnovali jejím potřebám.
A pak přišel vrchol. Uprostřed noci se objevila v porodnici v Podolí a udělala na příjmu šílenou scénu. Ochranka ji naštěstí zarazila a nahoru ji nepustila. Musím podotknout, že se to stalo asi dvacet minut poté, co nám Matyáše konečně přivezli na pokoj a my jsme byli poprvé všichni tři spolu. Nemocnice má navíc pravidlo, že první dvě hodiny patří jen rodičům a dítěti. Natož aby tam pouštěli šílenou ženskou, která ječí na personál.
Samozřejmě, i tohle byla moje chyba. Prý jsem se spolčil s nemocnicí a nastavil pravidla proti ní. Její logika je prostě fascinující. Klára se přitom snažila katastrofu zažehnout, i když už měla kontrakce. Psala jí, ať přijde v osm ráno i s ostatními, aby v tom nebyla sama. Chtěli jsme jen rozumný čas, ne hysterický výstup ve tři ráno.
Její útoky pokračovaly, a tak jsme nechali zavolat policii přímo do nemocnice. Chtěli jsme podat návrh na zákaz styku, ale narazili jsme na byrokracii. Bydlíme v jiné městské části, než je porodnice, takže nám doporučili obrátit se na policii v místě bydliště. Hned jak jsme se vrátili domů, volal jsem tam. Tam mi zase řekli, že nemohou nic dělat, dokud reálně neporuší zákon. Aspoň jsme ale začali budovat papírovou stopu. Jeden incident s nemocniční ochrankou, dva s policií.
Od té doby se nás stále snaží očerňovat, kde může. Klára statečně bojuje a všem vysvětluje, že to bylo její rozhodnutí, ale tchyně to stejně používá jako snadný útok na mě.
Eva svého vnuka ještě neviděla. A dokud se bude chovat takhle, ani neuvidí. Má od nás písemně i přes právníka oznámeno, že není vítána. Jestli se objeví u našeho domu, půjde do vězení. Roky jsem sledoval, jak psychicky týrá své vlastní děti. Nikdy nedovolím, aby se přiblížila k mému synovi. Nebudou žádné návštěvy bez dozoru. Nikdy.
Nelituju ani vteřiny, že svého vnuka nikdy nepoznala. Matyáš je obklopen láskou celé naší rodiny. Všichni ostatní ho přivítali s otevřenou náručí. Je to šťastné a spokojené miminko. Vůbec nic mu nechybí.
Museli jste někdy bojovat o klid během tak zásadní životní události, jako je porod? Jak jste se bránili proti nátlaku rodiny? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může dodat sílu ostatním.
