Článek
Včera jsem si potřeboval odskočit. Zrovna se mi vybily baterky v naslouchadlech a neměl jsem po ruce nové, takže jsem nic moc neslyšel. Šel jsem do koupelny v patře. Dveře nebyly zamčené, a protože jsem neslyšel téct vodu, vešel jsem dovnitř.
A tam byla ona. Ve sprše. Okamžitě jsem se omluvil, zavřel dveře a zmizel jsem. Byla to trapná, vteřinová záležitost.
Ale když vylezla, spustila hysterickou scénu. S pláčem běžela za rodiči a všem vyprávěla, že jsem ji špehoval. Že jsem stál za dveřmi a díval se na ni.
Část mé rodiny jí samozřejmě uvěřila. Její rodiče, moje teta se strýcem, na mě koukali, jako bych byl nějaký zvrhlík. Jiní, jako moji rodiče, věděli, že je to nesmysl, protože znají její sklony ke lžím. Ale co můžete dělat, když malé dítě pláče a ukazuje na vás prstem?
Výsledek? Aby se „situace uklidnila“, dostal jsem domácí vězení. Musím být zavřený ve svém pokoji a nesmím z něj odejít, pokud nepotřebuji na záchod. Celý zbytek týdne, dokud neodjedou.
Je to k zbláznění. Polovina mé rodiny si myslí, že jsem nějaký úchyl, a já jsem za to potrestaný. Sedím tu, poslouchám, jak se dole všichni baví, a cítím se naprosto bezmocný a ponížený.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
