Článek
Už od kotěte jsme s Mourkem dospěli k jistému ujednání. Můj kocour obecně nesnáší, když ho někdo zvedá. Jednou, asi před šesti lety, nám ale do bytu vlétla můra. Mourek ji chtěl zabít, ale nemohl na ni dosáhnout.
Nevím, kde se ten nápad vzal, ale zvedl jsem ho, abych mu pomohl. Nejdřív sebou škubal, ale když si uvědomil, že na tu můru dosáhne, na mě úplně zapomněl a soustředil se jen na brutální vraždu toho nebohého hmyzu.
Poté jsem ho položil, dal mu pamlsek a párkrát ho pohladil. A od té doby jsme měli dohodu. Kdykoli byla nějaká můra, pavouk nebo jiná havěť mimo jeho dosah, zvedl jsem ho a Mourek ji zlikvidoval. Byla to dokonalá situace, výhodná pro obě strany.
Až do dnešního večera.
Do ložnice nám vlétla můra. Zrovna když se zvedám, abych ji zabil, vidím Mourka, jak na ni upřeně zírá. Na tváři měl ten svůj odhodlaný, roztomilý, vražedný výraz. Když se na něj dívám, otočí se na mě a já v jeho očích skoro vidím tu němou prosbu: „Prosím, tati, já to zvládnu.“
„Dobře,“ odpovím. Zvednu ho do náruče a on začne mávat packami v několika neúspěšných pokusech můru chytit. Bylo vidět, že je trochu z formy.
A pak, v tahu, který by se dal popsat jen jako geniální manévr hodný Kasparova, ta můra vletěla přímo na Mourka.
Můj kocour zpanikařil. Začal sebou šít na všechny strany a jeho drápy se zaryly hluboko do mého předloktí.
Zařval jsem a v šoku ho pustil asi ze dvou metrů na zem (je v pohodě). Bolest. Byla jenom bolest. Podíval jsem se na svou ruku. V tu chvíli jsem neměl tušení, jak zlé to je, tak jsem jen rychle utíkal do koupelny vydesinfikovat si paži. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Jen to pálí jako čert, kdykoli pohnu levou rukou.
Vrátím se do pokoje a vidím toho zkurvysyna, jak tam jen tak leží. „Vidíš tohle?“ zeptal jsem se ho a ukázal mu svou zakrvácenou ruku.
Trochu si k ní čichnul a pak se na mě podíval s naprosto lhostejným výrazem. Skoro jsem slyšel, co si myslí: „Hmm, jenom povrchová rána. Ani jsem netrefil tepnu. Asi mám tupý drápy. I když, vypadá to docela zle.“
Vrátím se do pokoje a vidím, že ta můra tam pořád poletuje. Jdu, abych ji zabil, a můj kocour vydá ten svůj zvláštní cvrlikavý zvuk. Zírá na můru s očima plnýma vražedné touhy. Dívá se na mě a čeká na povolení.
Tentokrát jsem vzal pantofel a zabil tu můru sám.
Náš vražedný pakt byl porušen. Asi jsem ho s kocourem nikdy neměl uzavírat.
Zradil vás někdy váš zvířecí parťák v tu nejméně vhodnou chvíli? Podělte se o svůj příběh zrady na pribehy.kral@seznam.cz. Alespoň si společně postěžujeme.
