Článek
Stalo se to asi před půl hodinou a ještě teď se mi třesou ruce. Kdybych se pokusil toho jointa propašovat schválně, klidně to přiznám jako varování pro ostatní. Ale tohle byl čistý, nefalšovaný průšvih z blbosti.
Jel jsem s nejlepším kamarádem Kamilem na víkend do Amsterdamu oslavit jeho narozeniny. Je to nádherné město, skvělá atmosféra. A jak asi většina lidí ví, v Nizozemsku je legální si v „coffee shopu“ koupit a vykouřit jointa.
Včera jsme měli legendární večer. Pár coffee shopů, nějaké bary, taneční klub. Prostě paráda. Spali jsme jen pár hodin.
Ráno jsme samozřejmě zaspali. V panice jsem na sebe hodil první věc, co mi přišla pod ruku – džíny ze včerejška. V té malé přední kapsičce, té páté kapse na mince, jsem měl ještě zbytek ze včerejší noci. Jednoho jointa v plastové tubičce. Ale to mi v tu chvíli vůbec nedošlo.
Na letiště Schiphol jsme dorazili na poslední chvíli. Hnali jsme se k bezpečnostní kontrole a v tu chvíli mi klesl žaludek až do sklepa. Jako ve výtahu v Pánu prstenů. „Vyhodil jsem toho jointa?“ problesklo mi hlavou.
V ten moment už můj batoh projížděl skenerem a letištní personál mě navigoval do toho proskleného tubusu, kde stojíte s rukama nahoře a něco kolem vás rotuje.
„Máte něco v kapsách, pane?“ zeptala se mě paní z ochranky.
Svatá prostoto. Co teď? Ještě jsem si nebyl stoprocentně jistý, jestli tam je, nebo ne. Mám se přiznat? Ne, na to už je pozdě. Musím to zkusit uhrát. Třeba je ta kapsa prázdná.
Vstoupil jsem do tubusu, zvedl ruce, skenování proběhlo bez problémů. Na vteřinu jsem si oddechl. Jenže na Schipholu mají zjevně pravidlo, že hned po skeneru následuje osobní prohlídka. Asi kvůli trávě.
Znovu jsem musel zvednout ruce a chlapík z ochranky mě začal velmi intenzivně prohledávat. Potil jsem se jako dveře od chlíva a můj zmatený mozek se horečně snažil vzpomenout na detaily včerejší noci. Vyhulil jsem ho, nebo ne?
Jeho ruka poplácala mou kapsu. Ucítil jsem, jak se mi ten malý váleček zatlačil do boku. Sakra. Sakra. Sakra.
„Pane, vyndejte si vše z kapes, prosím,“ řekl. Můj kamarád Kamil už byl za kontrolou a zdálky na mě koukal. V přímém přenosu jsem viděl, jak mu to došlo.
V zpomaleném záběru jsem sáhl do té malé kapsičky a vytáhl z ní malého jointa v plastové tubě. Lidé ve frontě za mnou slyšitelně zalapali po dechu. Cítil jsem, jak rudnu jako paprika a jak se se mnou začíná točit svět.
Umíral jsem zaživa. „Panebože, omlouvám se, já zapomněl, že to tam…“ koktal jsem. „HAHA, JISTĚ, JISTĚ! TO ŘÍKAJÍ VŠICHNI!“ zařval smíchy ten chlapík z ochranky.
Odstavili mě stranou. Čekal jsem na celníka. Bylo to nejdelších a nejvíc nervy drásajících třicet minut mého života. A teď chci využít tuto příležitost a říct – Nizozemci jsou zatraceně úžasní lidé.
Přišel celník, podíval se na mě, jak se tam klepu na pokraji zhroucení, a řekl: „Pane, nebojte se! Nevypadejte tak vyděšeně! Jste dneska dvacátý a nebudete poslední!“
Téměř jsem se rozbrečel úlevou.
„Je mi líto, že máte doma tak přísnou vládu,“ pokračoval, „ale bohužel vás s tímhle jointem nemůžu nechat odletět, protože byste měl doma problémy.“
Musel jsem podepsat formulář, že mi jointa zabavil… a to bylo všechno.
Teď sedím v baru na letišti Schiphol a dávám si panáka na nervy. Vzkaz všem Nizozemcům – Bůh vám žehnej. Jste nejlepší. A omlouvám se, že jsem byl jen další zmatený, hloupý turista, který vám přidělává práci.
Zažili jste na cestách podobný trapas, kdy vám tuhla krev v žilách? A potkali jste nečekanou laskavost, která všechno zachránila? Podělte se o své cestovatelské historky na pribehy.kral@seznam.cz. Ty nejlepší příběhy se často rodí z největších průšvihů.
