Článek
S Martinou jsme víc než jen kolegyně, jsme nejlepší kamarádky. Pracujeme ve velké pražské firmě, ale obě jsme holky z Ostravy. Spojuje nás podobná minulost, bojovnost a pocit, že jsme si všechno musely vydřít dvakrát víc než ostatní. Martina je matka samoživitelka, která si prošla peklem, aby svým dětem zajistila slušný život. Je houževnatá, pracovitá a laskavá.
Nedávno se v našem oddělení uvolnilo místo ředitelky. Byla to práce, o které Martina léta snila. Poslední měsíce nedělala nic jiného, než že se na to připravovala. Zůstávala v práci přesčas, brala si projekty navíc. Byla na tu pozici skvěle kvalifikovaná a já jí pomáhala s přípravou prezentace na výběrové řízení.
Dnes ráno měla svou velkou chvíli. Prezentovala v půl desáté a zvládla to skvěle. Byla jsem na ni tak pyšná. Vrátila se ke svému stolu v sedmém nebi, naprosto přesvědčená, že to zvládla.
Většina ostatních kandidátů byli interní zaměstnanci a jejich výkony byly podobné jako Martinin. Jenže pak tam byl jeden člověk navíc. Mladý dravec, ani ne třicetiletý, kterého na poslední chvíli doporučil viceprezident z jiného oddělení. Kluk s čerstvým titulem MBA z Londýna, ztělesnění korporátního stylu. Jeho prezentace byla hned po Martině.
A já tam seděla. Byla jsem tam, abych Martinu podpořila, i když nejsem ve výběrové komisi.
Když ten kluk spustil, všichni v zasedačce jsme oněměli. Nebylo to ani zdaleka ve stejné lize. Nejenže byla jeho prezentace vizuálně dokonalá, ale on si všiml detailů v našem byznysu, které jsme my, co v tom děláme roky, nikdy neviděli. Jeho analýza byla tak přesná, až to bylo děsivé. Rozuměl našim problémům, aniž bychom mu je museli vysvětlovat, a rovnou přicházel s hotovými řešeními.
Otázky, které mu manažeři pokládali, nebyly o tom, jestli tu práci dostane, ale o tom, jaké budou jeho první kroky, AŽ ji dostane. Bylo naprosto jasné, že je to jeho.
Jakmile skončil, poděkoval a odešel. V zasedačce nastalo ticho, a pak náš náměstek velmi hlasitě řekl personální ředitelce, ať mu okamžitě nabídne výrazně nadstandardní plat, domluví datum nástupu a nechá podepsat smlouvu. Všechny další formality se přeskakují.
A Martina? Martina o ničem z toho nemá tušení.
Sedí u stolu vedle mě, září štěstím a píše si s kamarádkami, kam večer půjdou na slavnostní večeři, aby oslavily její skvělý výkon. Rozhodnutí prý padne až za pár týdnů, řekli jí.
Ale já vím, že to není pravda. Vím, že jí pravděpodobně zavolají ještě dnes, do pěti hodin, aby jí řekli, že to místo nedostala.
A já tu sedím, usmívám se na ni a mám pocit, že mi pukne srdce. Co mám dělat? Mám jí to říct, když se zeptá, jaký byl ten druhý kandidát? Mám se jí do konce dne vyhýbat? Chci ji podpořit, až přijde ta rána, ale nemám tušení, jak. Jsem jen bezmocný svědek jejího snu, který se za pár hodin rozbije na tisíc kousků.
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste věděli, že vašeho přítele nebo kamarádku čeká obrovské zklamání? Jak jste je podpořili v těžké chvíli? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Být dobrým přítelem je někdy ta nejtěžší role.
