Článek
Tento příběh vyžaduje trochu pozadí, tak se připoutejte. Když mi bylo šest, stalo se mi něco zlého z rukou někoho, komu jsem měla věřit. Součástí následné péče bylo spousta terapií a seznámení se s podivuhodnou věcí zvanou „tělesná autonomie“. Bylo mi řečeno, že já, i jako dítě, můžu ostatním lidem říct, že nechci, aby se mě dotýkali. Pokud by se mě někdo dotkl bez mého souhlasu, bylo v pořádku říct „ne“, a to tak hlasitě, jak jen bude potřeba. Mohla jsem je dokonce odstrčit! Dospělí se možná budou zlobit, ale to nebyl můj problém, protože od dospělých se očekává, že budou ovládat své emoce a činy.
Nejdřív jsem dovolila, aby se mě dotýkaly jen moje máma, babička z matčiny strany a teta. Trvalo to chvíli, ale nakonec se seznam rozšířil. Členové rodiny, kteří dostali mé svolení, si byli vědomi důsledků mé důvěry a brali to jako vážné privilegium. V době tohoto příběhu mi bylo osm. Seznam povolených osob: máma, babička, teta, bratr, děda. Seznam zakázaných osob: všichni ostatní na planetě Zemi.
Mezi mnou a mým bratrem Tomášem je velký věkový rozdíl, asi 14 let. V té době chodil s dívkou, se kterou se po pár letech rozhodli vzít. Jeho budoucí tchyně, Helena, byla… zajímavá. Velmi, velmi kontaktní, objímací, pusinkovací, „proč-se-proboha-nedostaneš-z-mého-zatraceného-osobního-prostoru“ typ. Když viděla moje fotky, pištěla, že jsem ta nejroztomilejší věc, jakou kdy viděla, a že se nemůže dočkat, až mě pozná a dá mi veeeelké objetí! A štípne mě do mých roztomilých kulatých tvářiček! A pocuchá mi vlásky!
Můj bratr jí řekl ne. „Ne, neobjímej moji sestru. Neštípej ji do tváří. Necuchej jí vlasy. Nelíbej ji. Vůbec se jí nedotýkej. Ani se jí neptej, jestli se jí můžeš dotknout. Pokud ti objetí nabídne sama, je to jedna věc, ale za žádných okolností se jí nedotýkej bez jejího výslovného svolení.“
Helena nedokázala pochopit, že by dítě mohlo říct dospělému, aby se ho nedotýkal, a očekávat, že jeho přání bude respektováno. Bratr říkal, že se jí to snažil vysvětlit snad tucetkrát. Prostě nemohla, nebo nechtěla, rozumět. Během plánování svatby moje máma varování několikrát zopakovala. Helena vždy řekla „ano, pamatuji si, ale…“, což, jak víme, je zkratka pro „sleduj, jak rychle popřu to, co jsem právě řekla“.
Helena si o mně vytvořila naprosto mylnou představu. Byla přesvědčená, že jsem nějaká živá porcelánová panenka. Nevěděla, že vychovali napůl divoké vlčí dítě. Zatímco ona po telefonu básnila o tom, jak mě bude oblékat do princeznovských šatů, moje máma se dívala z okna na dvůr, kde jsem já pobíhala, jedla mravence a bláto a stavěla propracované scény pro smrtelné bitvy mých figurek He-Mana a Thundercats. Jednou jsem se snažila mámu přesvědčit, že obrovská kanálová krysa je prvotřídní domácí mazlíček. Nesouhlasila.
Nadešel den svatby. Protože jsem milovala svého velkého bratra, spolupracovala jsem se snahami mé matky a babičky, abych vypadala reprezentativně. Měla jsem na sobě své nejlepší šaty, světle modré s bílou krajkou, a ano, vypadala jsem v nich rozkošně. Vystoupili jsme z auta a vešli do kostela.
Najednou se z davu vynořila ta cizí žena v křiklavě růžových saténových šatech a účesu jako exploze v továrně na blondýny, hnala se ke mně s roztaženýma rukama a vydávala zvuk podobný pískání konvice. Rychle jsem ustoupila a hlasitě a zřetelně řekla: „Ne!“ Ale ona se hnala dál, její fuchsiové rty sešpulené do pusy, co připomínala hemeroid.
Celá moje shromážděná rodina – bratr, matka, teta, babička, děda, jeden strýc a jeho žena – všichni najednou zakřičeli: „Nesahej na ni!“ Byli asi nejorganizovanější, co jsem je kdy viděla.
Jistá si svou znalostí tělesné autonomie a vyzbrojena ujištěním, že bránit se nechtěnému kontaktu je správné, byla jsem připravena jednat. Takže, když se na mě Helena snesla jako orel, soustředěná na objetí dítěte, kterému bylo opakovaně řečeno, aby ho neobjímala, zakročila jsem. Postavila jsem se, zapřela nohy a stáhla obě pěsti na úroveň ramen.
„NEDOTÝKEJTE SE MĚ!“ zařvala jsem z plných plic a vrazila jí obě pěsti přímo do jejího mohutného poprsí.
Každý, kdo kdy dostal ránu pěstí do prsou, ví, že to není zábavný zážitek. Helena se zapotácela dozadu, mávala rukama a můj strýc ji jen těsně minul (tvrdí, že náhodou), když padala na zadek a rozdrtila si obrovskou hloupou mašli na zadní straně šatů.
Když jsem se adekvátně ubránila, vběhla jsem do houfu své rodiny a schovala se za dědu, toho malého, veselého, usměvavého starého pána. Strýc pomohl Heleně na nohy, zatímco ona začala lapat po dechu a vzlykat.
„Proč to udělala?!“ dožadovala se. Moje matka klidně řekla: „Varovali jsme vás, abyste se jí nedotýkala. Několikrát.“ Helena zaúpěla: „Ale ona je tak malááááá a hezkááááá!“ „Víte, dynamit se taky balí do malých, dekorativně vypadajících balíčků,“ poznamenala moje babička, pak se otočila na mého bratra. „Dobře, kam si máme sednout?“
To bylo poprvé, co jsem tu ženu viděla. A s dalšími setkáními se to nikdy nezlepšilo.
Učíte i vy své děti, že jejich tělo je jen jejich a mají právo říct „ne“? Podělte se o své zkušenosti a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Respekt k osobním hranicím je lekce, kterou by se měli naučit hlavně dospělí.
Zdroje
